Většina známých, co jsem měl, na nabídku režie reagovala, ať se přihlásím, až budu mít „skutečné divadlo“.

7. 1. 2021

Každý týden vám přinášíme rozhovory s osobnostmi, které se zásadním způsobem podíleli na vzniku a budování Komorní scény Aréna. Začali jsme první paní ředitelkou Renatou Huserovou, nyní konečně přišla řada na duchovního otce a dalšího spoluzakladatele, prvního uměleckého šéfa, režiséra a později také herce Pavla Cisovského. Na svém kontě v Aréně má přes 15 režií (záleží, od kdy se v produkci Divadla hudby začíná počítat), na některých z nich se navíc podílel i po autorské stránce a od roku 1996 se stal i významnou hereckou posilou Arény, a podílel se tak na dalších24 inscenacích.

 

Marek mi zmínil, že založit divadlo bylo vaším velkým snem. 

To je pravda jenom částečně. Já jsem ochotničil od 17 let a postupně jsem se setkával s nejrůznějšími soubory, další jsem se snažil přivést k životu. Ale pokud jde o Arénu, tak to nebyla jen ta má touha, ale tehdy jsem si myslel, že Ostrava nějaké malé divadlo skutečně potřebuje. Fungovalo zde Státní divadlo (dnešní NDM) a Bezruči a malé divadlo, které by se pokoušelo o něco jiného, tady nebylo. Já jsem tedy využil toho, že mě angažovali jako dramaturga a režiséra do Divadla hudby, takže jsem své tehdejší šéfy požádal, jestli se můžu pokusit o divadlo.

 

A díky tomuto „pokoušení o divadlo“ vznikla Komorní scéna Aréna.

Já osobně rozděluji historii Arény na období před získáním statutu a po získání statutu (míněno před oficiálním vznikem Komorní scény Aréna v květnu 1994). Před statutem jsme dva roky dělali v Divadle hudby divadelní inscenace za pomoci kolegů z tehdejšího Státního divadla, byli to Apolena Veldová, Tomáš Jirman, Josef Wajda-Novák, Honza Fišar a další. Odehráli jsme tehdy poměrně hodně představení; hráli jsme divadlo poezie, ale i klasické činoherní tituly: Bulgakova, Shakespeara a další. Byla to jakási ověřovací série, ale časem jsme zjistili, že je ta spolupráce s herci ze Státního divadla – byť skvělá – neudržitelná, protože jsme nemohli zkoušet víc než jednou až dvakrát do roka. Takže jsme si řekli, že bude dobré, když pomalu začneme budovat vlastní soubor. Což se také pomalu stalo. Nejdřív to byla čtyři „divadelní ucha“ z konzervatoře, Marek, René Šmotek, Tereza Bebarová a Markéta Mocsková.

 

Když jste se rozhodli vybudovat si vlastní soubor (a začali se zmíněnými čtyřmi konzervatoristy), bylo jasné, že budete muset produkovat inscenací víc než dosud. Jak jste k sobě hledal další spolupracovníky? Jak z hlediska dalších herců, tak samozřejmě i režisérů? 

Pokud jde o herce, měli jsme zpočátku skutečně jen ty konzervatoristy a dobírali jsme i herce z ulice, zkrátka jak se poštěstilo. S režiséry to bylo těžké. Většina známých, co jsem měl, na nabídku režie reagovala, ať se přihlásím, až budu mít „skutečné divadlo“. První režisér, který kývnul na spolupráci, byl Janusz Klimsza, který byl tehdy v Těšíně. Za tím jsme zajeli a on souhlasil… a tehdy byl vlastně jediný.

 

Janusz to v minulém rozhovoru sám zmiňoval, že se s bývalým ředitelem panem Pochmonem znal už z amatérských přehlídek, a především ho lákalo, že jako režisér dostal volnou ruku při výběru titulu a mohl si udělat, co chtěl.

Ano, Janusz na to kývnul, udělal výbornou práci a zůstal naším spolupracovníkem na dlouhá léta. Ostatní režiséři, které jsme chtěli, váhali, výjimkou byl jen Radovan Lipus. Až když jsme dokázali, že jsme životaschopní, tak přišel pan Janík a další. Postupně došlo k tomu, že se nám režiséři začali o spolupráci hlásit sami. Dokázali jsme totiž, že jsme schopni naplnit jejich představy a odehrát slušný repertoár.


Renáta mi při našem povídání zmínila, že když jste k režijní spolupráci úspěšně přesvědčili Oxanu Meleškinu, která chtěla dělat Čechova, museli jste se vypořádat s nedostatkem herců… a tehdy jste v Aréně získal svůj první herecký part.

Je to tak, na jevišti jsem tehdy stál po celkem dlouhé pauze. Já jsem původně hrál, začínal jsem jako ochotník a poté jako agenturní herec. Ale když jsem začal pracovat jako kulturní organizátor v Městském kulturním středisku, bylo mi řečeno, že se nesmím na veřejnosti objevovat na jevišti, takže jsem přešel na režii. U Oxany jsem skutečně hrál poprvé po minimálně deseti letech, už si nejsem jistý, jak dlouho to vlastně bylo… a pak mě začali angažovat i jiní režiséři. Takže jsem se z režiséra změnil v herce.

 

Dohromady jste v Aréně odehrál pěknou řadu nezapomenutelných rolí. Po Višňovém sadu přišlo Psí srdce, Prorok Ilja, Příběhy obyčejného šílenství a řada dalších. Vaše poslední role byla v Chachariji před dvěma lety. Bylo pro vás náročné z režie přesedlat na herectví? Dařilo se vám odbourat vlastní režijní náhled, abyste se jako herec mohl nechat vést jiným režisérem a jeho představou, nebo jste s režiséry jako herec spíš bojoval?

Pravda je to první. Protože jsem poznal, že režie je těžká a mnohdy nevděčná branže, tak jsem respektoval všechny režiséry, se kterými jsem pracoval, a i když jsem někdy měl jiný názor, tak jsem to nikdy nezdůrazňoval a neprosazoval. Ale měl jsem štěstí, že jsem pracoval s dobrými režiséry, jejichž vedení mi vyhovovalo, takže jsem potíže nedělal, ostatně to nemám ani v povaze. Všichni, od Oxany, přes Sergeje Fedotova, Janusze a Ivana, to byli respektovaní režiséři.

 

A uměl byste vybrat některého ze zmíněných režisérů, se kterým se vám jako herci spolupracovalo obzvlášť dobře?

 Vzhledem k tomu, že jsem se dokázal oprostit od funkce šéfa a být obyčejným hercem, tak bych řekl, že až na jednu výjimku jsem byl spokojený vždycky. Nedokážu říct, že bych některého z režisérů skutečně preferoval, dvěma nejvýraznějšími pro mě byli Janusz a později Ivan.

 

Zmiňujete Janusze, stálého spolupracovníka Arény od samých začátků, a Ivana, vašeho pozdějšího nástupce. Vzpomenete si, jak jste jakožto umělecký šéf Ivana Krejčího pro spolupráci s Arénou objevil a oslovil?

Uvědomil jsem si, že už to nemůžu táhnout sám a že je potřeba, aby přišel někdo mladší. A Ivana jsem znal dávno předtím, než vystudoval DAMU, protože s jeho maminkou jsem kdysi studoval, tak jsem si myslel, že to je dobrý tip. S Renátou jsme ho tedy oslovili, protože věci tohoto ražení jsme vždycky řešili společně, a nabídli jsme mu nejprve hostování. On byl tehdy v divadle v Karlových Varech, ale když se vrátil do Ostravy, začal s námi spolupracovat jako hostující režisér a po dvou inscenacích jsem mu nabídl, jestli mě nechce zastoupit. Použil jsem samozřejmě trochu jiná slova, nicméně Ivan tu nabídku rád přijal, takže jsme se domluvili, že v divadle ještě do penze pobudu, ale že už mu do toho nebudu mluvit. Hostující režiséry a herce už si angažoval sám a pak to převzal se vším všudy, což bylo, myslím, rok před stěhováním do současných prostor u Ostravice. Já jsem pak dále dohrával a celkem dost jsem toho ještě odehrál, ale režíroval jsem pak už jen jednou.

 

V podstatě jste se v Aréně stále objevoval, protože jako herec jste nejen dohrával, ale nastudovával i nové věci – Brenpartiji, Hráče, Slyšení či Chachariji. Sledujete Arénu i nyní jako divák? Je to 15 let, co jste Ivanovi předal žezlo uměleckého šéfa, a více jak čtvrt století, co Komorní scéna Aréna vznikla. Myslíte, že jde pořád tím správným směrem?

Upřímně řečeno, po vzniku Chacharije jsem trávil dost času po nemocnicích, kde jsem strávil takřka poslední dva roky. Aktuální informace mám tak spíš zprostředkovaně – od Marka nebo z toho, co se o Aréně publikuje. Naposledy jsem viděl natočené Smíření, a to se mi zdálo výborné. Takže myslím, že je na dobré cestě.

 

 

Pavla Cisovského si budete moci připomenout i tento víkend zhlédnutím záznamu Brenpartije, kterou pro vás zpřístupníme od pátečních 18.30 hodin do sobotní půlnoci.

 

Většina známých, co jsem měl, na nabídku režie reagovala, ať se přihlásím, až budu mít „skutečné divadlo“.