Rozhovor s Michalem Čapkou, představitelem Josefa K.

27. 8. 2011


S Michalem Čapkou jsme se sešli v posledním červencovém týdnu, v čase divadelních prázdnin, kdy se Michal právě vrátil z natáčení pro brněnskou televizi…



Co děláte teď, v prázdninových dnech? Slyšela jsem, že jste se právě vrátil z natáčení?

Je to tak, jde o cyklus České televize, Záhady Toma Wizarda. A měsíc prázdnin už uběhl, to je šílené. Až teprve teď začínám mít pocit, že jsem si trochu odpočinul.


Před časem jste v inscenaci Kafkova brka hrál postavu samotného Franze Kafky, nyní ztvárňujete jednu z jeho nejslavnějších postav, Josefa K. Co je pro vás lákavější – být Kafkou nebo Josefem K.?

No rozhodně Josefem K. Kafkovo brko byla komedie, v níž šlo spíš o to pobavit, než se dotýkat nějakého závažnějšího tématu, tak, jak je tomu právě v Procesu.


Výchozí situace Procesu je, že jednoho dne se Josef K. probudí a přijdou ho zatknout. Představoval jste si, že by se něco takového stalo vám?

Ono jde o modelovou situaci, o jistou metaforu. Nejde konkrétně o to, že někdo přijde a zatkne vás, ale o to, že se vám v životě stane něco zcela nečekaného, co vám v hlavě může způsobit takové věci, že člověk na konci této události je někým absolutně jiným, než byl na začátku. A takové věci se mi stávají každý den.

To byla má další otázka…

To se mi děje každý den, třebaže v drobnostech. Každý den je člověk vyváděn z kontextu, něco plánuje, vytvoří si nějakou představu a pak je vše jinak. A pak je to jen o tom, zda to člověk zvládne. Jak říká Hamlet: „Být připraven, toť vše.“ A protože Josef K. nebyl připraven na svou situaci, tak ji začal řešit, aniž by vlastně musel. A tím se dovedl až ke smrti. A je to nakonec on, kdo svým soudcům podává nůž a dobrovolně se odevzdává smrti, přestože na začátku nechtěl přijmout ani myšlenku na nějaký proces.

A vy jste připraven?

(pousmání) Chtěl bych být, ale asi ne. Člověk se asi nevyhne tomu, aby nebyl překvapován, ale zaleží na tom, aby to pak vše zvládl.

Pro dramatizaci E. Schorma jsou mj. velmi podstatné dvě repliky. Když Josefa K. přijdou zatknout, říká: „Já jsem nic neudělal.“ A oni mu odpoví: „No právě.“ Souhlasíte s tím, že mnohdy lidé udělají mnohem víc zlého tím, že neudělají nic?

Jsou tady mraky lidí, kteří nevytvářejí vůbec nic pro druhé, žádné univerzální hodnoty, ale jen to, co slouží jim. Jsou to lidé, kteří jen druhé „používají“ pro svůj prospěch, a to je ta nečinnost. Žijí si svůj malý sobecký život, ale fakt, že svým způsobem života zodpovídáme i za jiné, je nezajímá.


Jak byste diváky pozval na Proces? Co můžou od Kafky v Aréně očekávat?

Já myslím, že je velký rozdíl Kafku číst a přijít na něj do divadla. Protože my už ho nějak interpretujeme naší inscenací a o to to divák bude mít v jistém smyslu jednodušší. Je pravda, že Kafku je těžké číst právě proto, že k němu člověk nedostane klíč. Ale ve chvíli, kdy ho najde, pak už je to nádherné čtení. A myslím, že náš Kafka by mohl být velmi srozumitelný a mohla by to být i sranda. Hořká sranda. Takže lidé se nemusí bát, že přijdou na temnou záležitost, kde se bude cizími slovy hovořit na metafyzické téma.


S Ivanem Rajmontem zkoušíte poprvé, jaký je jeho způsob práce?

Ivan Rajmont v Ostravě zkoušel jen jednou a bylo to s mým tátou, což je takové pěkné propojení… Ale zpět k otázce – já od čtvrťáku na konzervatoři dělám intenzivně s Ivanem Krejčím, byl jsem u něj dvakrát v angažmá, a můžu říct, že je mým, nechci říkat guru, ale divadelním učitelem. No a Ivana Krejčího zase na DAMU učil Ivan Rajmont. Takže já mám pocit, že jsem byl vychováván k tomu, abych jednou mohl dělat s Ivanem Rajmontem. Protože všechno to, co mi Ivan Krejčí patnáct let říkal, tak já najednou slyším ještě od někoho jiného a téměř stejnými slovy.


Franz Kafka si v souvislosti s vlastní tvorbou zapsal do deníku: „Psaní jako forma modlitby.“ Když to trochu pozměníme – čím je pro vás hraní?

Forma terapie.

Co si léčíte?

Všechny své mindráčky. (pousmání)

A úspěšně?

Myslím, že jo, některé už jsou pryč. (smích)


Na to, kolik je vám let, tak máte za sebou mnoho významných rolí, jste držitelem ceny Alfréda Radoka, ceny Thálie. Jak se vyrovnáváte s úspěchem?

Tak můj úspěch je asi na takovém pískovišti, jaké máme u nás ve Smilovicích na chalupě, oproti pískovišti, které má k dispozici třeba Robert de Niro. Ptát se v Ostravě na úspěch, není předmětem debaty (smích). Byl bych moc rád, kdyby to vše bylo jen mým talentem, ale myslím, že je to i velkou dávkou štěstí, které jsem v tom divadelním životě zatím měl. A co mi ty ceny daly? Asi to, že mám své místo v tom ostravsko-českém divadelním světě, a to, co už jsem dokázal, mi dodává sebevědomí a respekt kolegů, který když člověk necítí, tak je to na výkonu znát. To jsou věci, které mi na jevišti dovolují být svobodnější, volnější, neřešit, jestli jsem trapný a podobně. Jsem například menší trémista, než jsem býval.

Na derniéře Snu noci svatojánské na konci loňské sezony jsem zahlédla vaši ženu a dceru. Je to jiný pocit, když v publiku sedí vaši blízcí?

Když to sám ziniciuji a mám čas se připravit, tak to jde. Ale když je to nějak narychlo, tak mám mnohem větší trému. Ale jinak nikdy nikoho nezvu na premiéry, např. s Honzou Hájkem máme úmluvu, že na sebe nechodíme. Protože rodina a kamarádi do mě vidí tisíckrát víc než běžný divák. A ten, kdo mě zná, tak vidí i do procesu, jak na to jdu, vidí mi do myšlení. A mně to přijde jako podvod, když se jde má žena nebo mí nejbližší dívat na to, jak já něco hraju. Protože mi nikdy nemůžou uvěřit.


Ale odhlédnuto od této traumatizující okolnosti, vaše dcera po představení prohlásila, že tatínek byl nejlepší a nejvtipnější. To je přece krásné ocenění, ne?

Je, to největší. Já chci být nejlepší. Ne lepší než druzí, ale co nejlepší jak sám můžu být.

 

26.9.2011
Komorní scéna Aréna ve své zářijové premiéře (ve skutečnosti tato premiéra spadá ještě do minulé sezony, neboť jsme z důvodu nemoci nemohli nastudovat titul v plánovaném termínu) uvede Kafkův Proces v dramatizaci Evalda Schorma . Tato adaptace Kafkova románu...
102
Proces
29.8.2011
Dramatizace režiséra Evalda Schorma, kterou inscenujete v Aréně, nebyla ještě nikdy uvedena, přestože vznikla před mnoha lety. Jaký byl vlastně její osud? Dramatizaci mi dal v devadesátém roce, už po Evaldově smrti, Jan Kačer, jeho blízký spolupracovník...
91
Proces
Rozhovor s Michalem Čapkou, představitelem Josefa K.