Tarelkinova smrt | Repertoár

Alexandr Suchovo - Kobylin - Tarelkinova smrt

Informace

AutorAlexandr Suchovo - Kobylin
PřekladAlena Morávková
RežieIvan Krejčí
ScénaMilan David
KostýmyJana Hauskrechtová
HudbaAdam Parma
DramaturgieTomáš Vůjtek
InspiceVojtěch Orenič
Text sledujeKamila Holaňová

Osoby a obsazení

Maxim Kuzmič Varravin alias Kapitán PolutatarinovAlbert Čuba j.h.
Kandid Kastorovič Tarelkin alias Sila Silič KopylovJosef Kaluža
Antioch Jepidiforovič OchMarek Cisovský
Ivan Antonovič RasplujevRené Šmotek
ČibisovDušan Škubal
IbisovMichal Moučka
OmegaVladislav Georgiev
Čtvrtý úředníkŠtěpán Kaminský j.h. / Tereza Dočkalová
Pátý úředníkMichal Čapka
Kupec PapouškinMichal Moučka
Statkář ChvástalovDušan Škubal
Křesťan Křesťanovič UnmeglichkeitVladislav Georgiev
Ludmila Spiridonovna BrandachlystováAlena Sasínová-Polarczyk
MavrušaZuzana Truplová
PachomovMichal Čapka
KačalaMartin Huser j.h.
ŠatalaMichael Kolář j.h.
VáničkaŠtěpán Kaminský j.h. / Tereza Dočkalová
První věřitelDušan Škubal
Druhý věřitelVladislav Georgiev
Třetí věřitelMichal Čapka
Čtvrtý věřitelMichal Moučka
Pátý věřitelŠtěpán Kaminský j.h. / Tereza Dočkalová
Děti BrandachlystovéŠ. Kaminský j.h. / T. Dočkalová, V.Georgiev, M.Čapka, M. Moučka, D.Škubal


Premiéra 02.04.2011

Derniéra 13.06.2012


Komedie - žert o třech dějstvích

Nikde žádný lidi...všude samí démoni...


Myslím, že každý nezaujatý mně přizná, že osud mých dvou her mě nemohl svésti k další činnosti pro divadlo. Události provázející jejich objevení, zapůsobily na mne nejvyšší měrou a mnohé z toho, co bylo již à la prima načrtnuto, zašlo tak v zárodku.
Moje činnost přešla v jiné, vyšší sféry, kde, jako ve vrchních vrstvách atmosféry, je víc ticha a svobody, tak blahodárných Duchu.
Ovšem, když už jsem vyslal své dramatické pokusy do světa, přece jen se mi chtělo, ba i jen pro potvrzení, dodělati je do třetice, do čísla tak milého skutečnosti i dialektice;
Němci říkají: Einmal ist keinmal,
Dreimal ist einmal.
My Rusové, říkáme: Bez Svaté Trojice nepostavíš světnice.
Sebrav několik, dávno již mnou sepsaných scén, marně odpočívajících, majících za motiv poslední monolog Tarelkinův v dramatu „Proces“, s těžkým srdcem spojil jsem je, jak se říká, živou nití, pojal jsem ji jako „žert“ o třech dějstvích a odevzdávám je obecenstvu v takovém polohotovém tvaru nikoliv bez určité smělosti, prose pouze, aby se k nim zachovalo shovívavě.
Poskytnou-li mu scény tyto několik minut prostého, veselého smíchu, a tím příležitost zapomenout na chvilku toho trápení, na němž-podle slov písma-má dosti každý den, pak se budu cítit plně uspokojeným.

Dne 31. října 1868, Kobylinka.

Předmluva Suchovo-Kobylina ke knižnímu vydání Tarelkinovy smrti



Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin se narodil 17. (29.) září 1817 v Moskvě jako potomek zámožného a starobylého rodu (zemřel 11. (24.) března 1903 ve své vile v Beaulie). V letech 1834 -1838 studoval matematiku a fyziku na moskevské univerzitě a jako premiant získal zlatou medaili. Další dva roky strávil studiem filozofie (v tomto smyslu byl pro něj stěžejní zvláště pobyt na univerzitě v Heidelbergu) a stal se celoživotním obdivovatelem Hegelova díla, které se snažil přeložit do ruštiny a dále rozvíjet (rukopis shořel při požáru jeho venkovského sídla). Tento bohatý a vzdělaný šlechtic, který plynně hovořil francouzsky a ovládal pařížské mravy (i tady nějakou dobu studoval) byl ovšem velmi krutým pánem, před kterým se jeho čeleď třásla hrůzou, a příliš sympatií pro svou arogantní povahu nebudil ani v šlechtických salónech. Svým šarmem ovšem dokázal okouzlit ženskou část společnosti, a to se mu nakonec stalo osudným.
V roce 1850 byl obviněn z vraždy své francouzské milenky a od tohoto podezření se nikdy zcela neočistil, což ho vyloučilo z řad ruské vyšší společnosti, kam svým původem patřil. Soudní řízení se táhlo sedm let a paradoxně iniciovalo jeho literární činnost, v níž se projevil jako velmi břitký kritik tehdejších společenských poměrů. Vznikla tak dramatická trilogie, která z něj učinila dodnes hraného klasika ruského divadla (v roce 1902 byl zvolen čestným členem Akademie věd za krásnou literaturu). Tvoří ji komedie Svatba Krečinského (1854), drama Proces (1861) a komedie-žert Tarelkinova smrt (1869 - ve všech případech jde o rok, kdy byla hra napsána). Takto žánrově hry vymezil sám autor, ve skutečnosti ale jde o mnohem pestřejší směsici žánrů. Svatba Krečinského nezapře svůj formální vzor ve francouzské salónní komedii (vychytralý podvodník ukradne šperk vdavekchtivé statkářské dcerce), další dvě hry jsou však již inspirovány trpkými životními zkušenostmi autora se zkorumpovanou justicí ( Suchovo-Kobylin si byl velmi dobře vědom toho, že jen svým penězům vděčí za to, že neskončil na Sibiři). V tragikomedii Proces sledujeme další osudy statkáře Muromského, kterého úplatní úředníci doslova uštvou k smrti, přičemž záminkou je jim absurdní podezření ze spoluúčasti jeho dcery na krádeži vlastního šperku. V temně laděné grotesce Tarelkinova smrt se pak tito úředníci utkají mezi sebou a odhalí tak prohnilost celého systému.
Svatba Krečinského byla uvedena v moskevském Malém divadle již v roce 1855 a dodnes je nejhranějším ze všech tří titulů. Proces byl uveden až dvacet let po napsání pod cenzurou změněným názvem Bývalé časy a Tarelkinova smrt až v roce 1900, a i to jen ve značně pozměněné verzi pod titulem Rasplujevovy veselé dny. Jako trilogii poprvé všechny tři hry uvedl v roce 1917 V. E. Mejerchold, který tak naplnil autorův záměr. Už v roce 1869 totiž Suchovo-Kobylin vydal tiskem všechny tři hry pod společným názvem Obrazy minulosti (titul byl samozřejmě ústupkem tehdejší cenzuře) a dal tak najevo, že je chápe jako trilogii. Kritika sice zprvu namítala, že provázanost her je pouze vnější a je založena jen na útržkovité kontinuitě osudů několika postav, ale autorský záměr nakonec zvítězil.
Česky vyšla trilogie poprvé v roce 1949 v překladu a úpravě Bohumila Mathesia. V úvodní studii Mathesius přiblížil českému čtenáři okolnosti Suchovo-Kobylinova procesu
a jeho důsledky pro další život autora.

Aféra, která zasáhla hluboko do jeho života a poznamenala ostře jeho tvorbu, byla taková: navečer devátého listopadu 1850 bylo nalezeno v Moskvě u Presněnského mýta, blízko valu obkličujícího Vagankovský hřbitov, zmrzlé tělo mladé elegantní ženy v modrém kožichu. Měla rusé vlasy a pod nimi ránu v hlavě. Měla proříznuté hrdlo a tepny na skráních, měla přeražená tři žebra, rány na levé ruce a napuchlou modřinu kolem levého oka. Zjistili, že je to Francouzka Louise Simon-Demancheová, zjistili, že žila po osm let se známým moskevským boháčem a donjuanem Alexandrem Vasiljevičem Suchovo-Kobylinem. Zjistili, že Suchovo-Kobylin se chtěl dlouholeté milenky zbavit, a naléhal, aby se vrátila do své vlasti. A nalezli v saloně bytu Suchovo-Kobylina, v křídle domu na Strastném bulváru, krvavé skvrny.
Nastal dlouhý, sedmiletý proces, z něhož zaznamenáváme nejdůležitější body: Louise Simon-Demancheová byla zavražděna, jak později zjištěno, sedmého listopadu 1850; devátého byla nalezena mrtvola u valu Vagankovského hřbitova; sedmnáctého Suchovo-Kobylin zatčen, ale už dvacátého téhož měsíce propuštěn z vazby; v září příštího roku moskevský Dvorní soud, vyšetřiv případ, osvobozuje z podezření Suchovo-Kobylina a odsuzuje jeho nevolníky podezřelé ze zločinu k veřejnému potrestání pruty, ocejchování zločineckým cejchem a trestu káznice na 15-20 let; pro různost mínění na soudu proces revidován Moskevským trestním soudem, ale rozsudek změněn jen nepatrně; v roce padesátém třetím nařízena Státní radou nová revise procesu a nové vyšetřování pro nezákonné činy předešlých vyšetřovatelů; v únoru příštího roku zahajuje nová vyšetřující komise svou činnost; v dubnu uvalena na Suchovo-Kobylina nová vazba od poloviny máje do počátku listopadu, autor v ní pracuje na Svatbě Krečinského; v padesátém šestém roce - rok po premiéře Svatby - přijíždí 12. máje ministr spravedlnosti hrabě Panin do bytu Suchovo-Kobylina se zprávou, že dostal od carevny „rozkaz proces ukončit“; v říjnu příštího roku Státní rada osvobozuje nevolníky Suchovo-Kobylina a jeho samého odsuzuje - k církevnímu pokání za milostné pletky; v prosinci car potvrzuje rozhodnutí Státní rady o procesu a v dubnu příštího roku, padesátého osmého, dostává Suchovo-Kobylin zahraniční pas a brzy potom odjíždí do ciziny.
Tedy osvobození nevolníci, osvobozen Suchovo-Kobylin a zůstává jen mrtvola mladé Francouzky, tlející už sedmý rok na moskevském hřbitově, církevní pokání pro milostné pletky, výčitky svědomí a obrovská chobotnice policejního a soudního systému padesátých let, chlemtající všemi chapadly tučné sousto takového procesu.

Avšak Mathesius není první, kdo seznamuje českého čtenáře s tragickými životními peripetiemi ruského dramatika. V Ottově slovníku naučném se o Suchovo-Kobylinovi dočteme také, ale hodnocení soudní aféry je zcela rozdílné. Dodejme jen, že ani hodnocení dramatikova díla neodpovídá dnešním kritickým soudům.

Hlavní jeho práce, která rázem proslavila jméno autorovo, komédie Svad´ba Krečinskago, objevila se na počátku let 50tých XIX. stol. Popud k ní dán byl okolnostmi vnějšími. S.-K. za svého pobytu v Paříži seznámil se s jakousi Francouzkou, která později byla zavražděna. Známost ta stala se mladému rus. statkáři osudnou: policejní a soudní úřady ze ziskuchtivosti zmocnily se zcela nevinného S.-K-a, jenž ztrávil delší dobu ve vyšetřovací vazbě, až po velikých obětech propuštěn na svobodu. Z dlouhé chvíle zpracoval v žaláři běžnou tehdy v Moskvě anekdotu o proslulém šejdíři, jenž vylákal u pokoutního finančníka velikou částku na padělaný skvost. Suchá anekdota poskytla autorovi základ pro kresbu několika životních zdařilých typů (Krečinskij, Raspljujev), zachycených ku podivu stručně a plně, tak že jediná tato komédie ředí S.-K-a po bok Gribojědova a jiných slavných jmen rus. písemnictví. Na scénu uvedena byla r. 1856 k benefici Šumského a stala se ihned ozdobou rus. repertoiru. Další jeho komédie Dělo a Smert´Tarelkina jsou vlastně pokračováním prvnější, ale mají již význam mnohem podřízenější. Roztrpčen jsa na své zištné soudce a jejich nespravedlivost, S.-K. napsal zlý a trefný pamflet na soudnictví, zdrcující a ponurý obraz minulosti (Dělo). V poslední komédii (Smert´Tarelkina) S.-K. udeřil na veselejší strunu, ale práce jeho trpí strojeností a nepravděpodobností, která ostatně tu a tam proráží i v komédiích prvnějších. Celá trilogie byla vydána s názvem Kartiny prošlago (Moskva, 1869). S.-K. bývá zván „autorem jediného díla“, podobně jako Gribojědov nebo Čaadajev, jenž svými „Filosofickými listy“ zaujal přední místo v dějinách rus. společnosti. Podobně S.-K. svojí nahodilou komédií bezděčně postavil se do prvních řad rus. spisovatelů a sama akademie nabídla mu čestné členství týmž časem jako hr. L. N. Tolstému.

Dramatikovu nevinu také dokládali sovětští badatelé na základě rozboru archivních dokumentů. Autor podezřelý ze zločinu, nebo snad dokonce usvědčený vrah byl pro sovětskou literární vědu nestravitelným soustem. Mathesius však v této kombinaci viděl vděčné literární konotace a v Suchovo-Kobylinovi pak kajícího se hříšníka.

Mimo dílo, které je ovšem svědkem průkazným a rozhodným, víme toho jen málo, co by se vztahovalo k druhé polovině tohoto „Zločinu a trestu“: ukládal si vykupitelské a církevní tresty, putovával často pěšky k dalekému hrobu své oběti, vzpomínal na ni něžně a laskavě ve svém deníku a jedinou dceru z pozdějšího manželství nazval jejím jménem, Louisou.

Vraťme se ale k dílu samotnému. Bylo již naznačeno, že jednotlivé hry mohou stát samostatně a také tak bývají uváděny (poprvé u nás uvedlo trilogii vcelku Mahenovo divadlo v roce 1965- nevýhodou takovéhoto přístupu je délka představení, která se blíží ke čtyřem hodinám) . V Tarelkinově smrti se charaktery postav dostatečně projeví během samotné hry, přesto není bez zajímavosti podívat se, jak je autor profiloval v předešlých dílech trilogie.
Ve Svatbě Krečinského se poprvé setkáváme s Ivanem Antonovičem Rasplujevem, který je charakterizován jako „malý, ale sporý mužíček kolem padesátky“. Tento falešný karetní hráč a všeho schopný podvodník vnímá své nízké sociální postavení jako životní křivdu.

Božínku! Jsou lidé, že se narodí k štěstí, blahobytu, ke všem příjemnostem tohoto světa a žijí, možno říci, jak prase v žitě. A narodí se taková kůže nešťastná a bubnují na ni od rána do pozdního večera! Jak tuhle vidíte. (Postaví se před publikem.) Narodil jsem se takový hubeňoučký, takový slabounký, takový chudinký…ejnu, ejnu, ani žít se člověku nechtělo!

Byť nepatří k nejbystřejším, přece jen pochopil, že klíčem ke štěstí jsou peníze, ke kterým má skutečně procítěný vztah.

Tady jsou, tady jsou , milánkové. Laštovičky, kuřátka! Tady jsou moje hromádky pestré, barevné, malované…jedna, druhá, třetí, čtvr..čtvr…čtvr…cha, cha,cha, chi, chi, chi, Panebože na nebi! Co bych neudělal, čeho bych se nedopustil, abych se dočkal takového blahobytu!

A také ví, jak by se jeho život změnil, kdyby přišel k penězům..

Všechno dělají peníze: nemáš peníze, jsi šupák a běhej a starej se; kdyby byly peníze, běhali by za mne jiní a já bych jen poroučel a nadával.

V Procesu Suchovo-Kobylin uvádí na scénu Varravina s Tarelkinem. Jejich charakteristika není v žádném případě lichotivá.

Maxim Kuzmič Varravin      Vedoucí síla práce a pracovní kolečko lhostejno kterého úřadu, skutečný státní rada, vyznamenaný hvězdou. Příroda ho při narození obdařila prasečím rypákem. Osud ho vykrmil žitným chlebem; to ostatní si přivydělal.

Tarelkin      Rada sborového soudu, povaha podobná Varravinovi. Figura trochu namožená a mnoha vodami promytá. Kolem čtyřicítky.
Nosí paruku, ale pod nejhlubším tajemstvím; a pohyby jeho čelistí poskytují důvod k podezření, že některé jeho zuby, ne-li celý chrup, jsou falešné.

Tarelkin má od počátku problém s věřiteli a nijak se s tím před publikem netají.

Utahali mě tihle věřitelé; celý život mi otrávili; doma ani chvilky klidu; venku-kdepak, ještě míň! Takhle jsem se musel zařídit… (zvedá límec) říkám tomu pancíř… a odtud vykukuju jako ze zálohy… (vykoukne). Tak ať někdo uváží, jak se v takové záloze žije! (Shrne límec, sejme pancíř a vzdychá.) Och,och,och! (Odejde do předsíně.)

A když je nejhůř, požádá o pomoc i samotného Varravina.

Tarelkin      Buďte milosrdný, vyplaťte mě z toho aspoň jednou; nemučte mě, proboha! Nevím už kudy kam, život se mi stal číší hořkosti; vždyť mě už po ulicích štvou jako zajíce…
Varravin      Kdo vás štve?
Tarelkin      Kdo?-Věřitelé. Nedovedete si představit, jsem zadlužen po krk, i domovníkovi, i tomu jsem dlužen. Jak vystrčím nos na ulici-první, koho uvidím-prrsk mi do očí-kdo?-Věřitel. Skočím, kam mě nohy nesou: když do uličky, tak do uličky, když krám, tak krám-jednou vrazím i do kořalny; vždyť je to hrozné, prosím, já se kompromituju! A ten můj krejčí, ke všemu Němec, ten se dočista vztekl! Moje kuchařka, tuhle vtrhl ke mně násilím. Slyším-jak dveře praskají, mám tam takové velké zrcadlo-no, co dělat, zalez jsem za zrcadlo, skrčím se a sedím…
A rovnou do obličeje!

Varravin takovéto problémy nemá. Díky své pracovitosti získal tak vysoké postavení, že už na něj žádný věřitel nedosáhne. O svých podřízených má ale nevalné mínění

A dnešní úředníci? Švábi jacísi; vyzáblí a nemocní, vrže to v nich, skřípe, kašle, plísní jsou celí prošpikovaní; když mu ruku stiskneš, jako bys sáhl na mokrý hadr, fuj. Ee-ne, to když za našich dob podal Anton Trofimyč člověku pracku, to jsi slyšel andělíčky zpívat. Podá, stiskne; člověk by jen štěkal. A makat dovedl-ne jako vy! Vstane ve čtyři, plivne si do dlaní a ke stolu; a mastíte, mastí, jako býk. Nikoho se nebojí, neslýchané a nevídané věci prováděl-však zanechal jměníčko; na ostrově dům jako palác, a co movitostí, a co nemovitostí. A co vy? Bílé ručičky, fajnové rukavičky, vytloukat divadla, žvanit, kecat-a peníze aby vám do kapes lezly samy… Ne, ne, brachu, bez práce nepolezou. Co si to nevymyslí: vy jste mně, povídá, úřad dali, ale majetek, povídá, nedali.

Varravin totiž ví, že v životě nic není zadarmo a k tomuto poznání byl přiveden vskutku tvrdou výchovou.

Majetek?! A co myslíte: já ho dostal zadarmo tenhleten majetek,co? Já si ho dobyl vlastním potem a krví! Byl jsem holý jako prut, když mě k sobě vzal Anton Trofimyč Krek-a hnětl mě, dlouho mě hnětl, Pánbůh mu to odpusť! Vypil jsem do dna číši hořkosti z jeho rukou; všechno jsem snášel, ničeho jsem se neštítil; v podkroví jsem žil, dýmku mu nacpával, pro tabák běhal, tak! A když mi pověsil na krk řád svaté Anny, ze všeho, co jsem dostal, musil jsem mu dávat procenta: jen po tobě mrknul očima-a ty ani nepípneš.

A taky moc dobře ví, jak to na světě chodí, když už v tom jeden umí chodit.

A i kdyby to dopadlo nejhůř: kdyby na mně nechali podezření-co na tom? Já už nechal na leckoms podezření-a všichni jsou živi a zdrávi, ještě mě po každé dávají pozdravovat; svůj život si pěkně dožívají na svých statcích a umírají jako dobří křesťané, v kruhu rodinném a smířeni s Bohem… Nu což, odjedu i já na ten svůj stateček… patřil kdysi knížeti… Postavím tam cukrovar-budu statkář, vážený člověk… Pravda, úřednická hodnost to není-ale vážená osoba je to přec, vážená osoba!

Tarelkin do takových výšin ještě nevystoupal, pouze o nich sní.

…Snil jsem kdysi v mládí, že se projedu po petěrburské promenádě ve vlastním krásném kočáru; snil jsem-když jsem dozrál-že si seženu nějaký úřad a vyznamenání, že si narazím černohlavou kupcovou, strakatou, tlustou, že by ji dva neobjali, snil jsem, že jejím vepřovým sádlem ospalým zaliju rány a příkoří svého života úřednického. Snil jsem, že si nějaký ten mizerný groš uleju pro nejhorší časy-ale ne, ne, ne! povídá osud. Proč mě, ty osude, držíš na řetěze jako prašivého psa? Proč kolem mne sypeš sladkosti a dobroty, a mě moříš hladem a chladem? Proč před mým nosem strkáš do cizí kapsy peníze, sytost, bohatství? Buď proklet, osude, ve své práci! Není na světě spravedlnosti, není soucitu: silný drtí slabého, sytý vyžírá hladového, bohatý olupuje chudého! Vzal bych tě, proradný světe, a zapálil s jednoho konce na druhý a navlékl bych na sebe svůj úřednický mundur a prošel bych se po tvém spáleništi: tady máš, světe, tady máš, cos potřeboval, čertovský, zlotřilý, zatracený světe!(Vyhrne límec burnusu, zapne se a odejde, mávaje hůlkou.) *

A právě na tento závěrečný monolog z dramatu Proces navazuje svými úvahami v úvodní scéně Tarelkinovy smrti.

* Překlad Bohumil Mathesius
















 

arena_tarelkin_A2

Kdy se hraje


Není naplánováno žádné představení této inscenace

Fotogalerie


830 834 827
celá fotogalerie>>>


Zprávy týkající se této inscenace


premiérové okénko

14.3.2011

Alexandr Suchovo - Kobylin TARELKINOVA SMRT Komedie - žert o třech dějstvích Nikde žádný lidi... všude samí démoni... ...



Recenze k této inscenaci


Tarelkinova smrt

21.04.2011

Nikde žádný lidi… Všude samí démoni Satirická komedie-žert Tarelkinova smrt se objevila na repertoáru ostravské Komorní scény Aréna ...

Tarelkinova smrt

11.04.2011

Tarelkinova smrt aneb Co je to morální cítění Dluhy, úplatky, kompromitující materiály, policejní i soudní zvůle, lidskost pohřbená ...

Tarelkinova smrt

07.04.2011

Komedie z tajemné říše slovanských vlkodlaků Alexandr Suchovo-Kobylin v ostravské Aréně osel zkypřenou, úrodnou korupční půdu   ...

Ostrava!!!