Chlív / Paternoster | Repertoár

Helmut Kajzar - Chlív / Paternoster

Informace

AutorHelmut Kajzar
PřekladLadislav Slíva
RežieJanusz Klimsza
Scéna a kostýmyMarta Roszkopfová
HudbaVladislav Georgiev
DramaturgieTomáš Vůjtek
Asistent režieMichal Čapka
InspiceVojtěch Orenič
Text sledujeKamila Holaňová

Osoby a obsazení

CHLÍV - Jan K.Vladislav Georgiev
CHLÍV - PavlínaPetra Kocmanová
CHLÍV - Piontkovský, PavoukMarek Cisovský
CHLÍV - RyjkovskýJosef Kaluža
CHLÍV - ČajaPavel Cisovský j.h.
CHLÍV - PorvalVlastimil Burda j.h.
CHLÍV - GrabaRené Šmotek
CHLÍV - MientováAlena Sasínová-Polarczyk
CHLÍV - BertaZuzana Truplová
CHLÍV - AžbětaTereza Dočkalová j.h.
CHLÍV - Herec, KonfuciusAlbert Čuba
CHLÍV - Češek, ŽákJan Lefner j.h.
PATERNOSTER - OtecVladislav Georgiev
PATERNOSTER - MatkaAlena Sasínová-Polarczyk
PATERNOSTER - JožinAlbert Čuba
PATERNOSTER - Teta ValčaPetra Kocmanová
PATERNOSTER - Druhá tetaZuzana Truplová
PATERNOSTER - Hvězda, HelenkaTereza Dočkalová j.h.
PATERNOSTER - GoikPavel Cisovský j.h.
PATERNOSTER - ředitelVlastimil Burda j.h.
PATERNOSTER - 1. strýcJosef Kaluža
PATERNOSTER - 2. strýcRené Šmotek
PATERNOSTER - Strýc (Buněk)Marek Cisovský
PATERNOSTER - ĎábelJan Lefner j.h.


Premiéra 17.03.2012

Derniéra 19.06.2013


Slyšel jste někdy, že by krávy mluvily ?


Česká premiéra v sobotu 17. března 2012 v 18.30 hodin

„Náš“ Helmut Kajzar


Helmut Kajzar se narodil 18. srpna 1941 v Bielsku-Białé a své dětství prožil na Těšínsku (ve Velkých Končicích, v Těšíně a v Hrádku ve Slezsku), kde jeho otec působil jako evangelický pastor. V Kajzarových divadelních textech jsou proto zmiňovány lokality, které jsou i nám dobře známé, ať už je to hraniční hora Čantoryje či měšťansky honosná Opava, kde se pořádaly kurzy pro slečny z lepších rodin. Sám na tuto dobu vzpomínal jako na zásadní období svého života: „Narodil jsem se a vyrůstal v pohraničí, na pomezí států, jazyků, kultur, války a míru. Toto zavěšení - mezi - je stigmatem, které se nedá smýt. Mezi proletářským internacionalismem a nacionalismem, mezi kosmopolitismem a provincialismem, mezi katolicismem a protestantismem, mezi totalitou a demokracií, mezi individualismem a zbožštěním mas, mezi rebelií a nadějí na shodu a opatrným optimismem.
Mezi...“*
S tímto vědomím vnitřní rozporuplnosti chtěl Kajzar poznat svou skutečnou tvář a nalézt své sebeurčení prostřednictvím divadla. Tím ovšem rozhodně nemyslel profesionální scény, které pro něj byly „líným divadlem zbohatlíků“, ale „divadlo tvůrčí“, jehož postupy rozpracovávali autoři a režiséři, kteří se stali jeho vzory i souputníky - Witkiewicz, Gombrowicz, Różewicz, Szajna, Grotowski, Jarocki, Kantor. Z odporu ke konvencím měšťanského divadla („divadla útulnosti“) vyrostly Kajzarovy inscenace na studentské scéně krakovského Divadla 38. V letech 1965 -1968 studoval režii na varšavské Vysoké divadelní škole a od té doby se datuje jeho velká a hluboká fascinace dílem Tadeusze Różewicze, za jehož žáka se pokládal.. Na konci šedesátých let debutoval jako režisér na profesionální scéně ve Wrocławi dvěma velmi dobře přijatými inscenacemi. V Polském divadle (Teatr Polski) to byl Różewiczův Směšný stařeček (Śmieszny staruszek) a v Současném divadle (Teatr Wspólczesny) inscenoval Boleslava Smělého (Boleslaw Śmialy) Stanislawa Wyspiańského. K oběma autorům se jako režisér ještě několikrát vrátil.
Přestože se Helmut Kajzar považoval především za režiséra, největší úspěchy a slávu mu přinesl jeho dramatický talent. V roce 1969 napsal svou prvotinu Paternoster, jejíž světová premiéra se v říjnu 1970 ve wroclawském Divadle pro všechny (Teatr Powszechny) v režii Jerzyho Jarockého stala významnou divadelní událostí.
Paternoster je hra plná reminiscencí z krajiny Kajzarova dětství - Těšínského Slezska. Poetickým způsobem oslavuje kraj, který byl součástí svébytné provincie v rakouském mocnářství a v němž se mísily kulturní prvky přicházející z jihu i z východu a který si přesto zachoval protestantskou víru a zůstal polský. A byť zde sugestivně ožívají obrazy autorova dětství, hra rozhodně není žánrovým obrázkem. Podobně jako Gombrowiczova Svatba je i Paternoster hrou, která se děje ve snu a řídí se jeho logikou. Je to sen o návratu hrdiny domů, o návratu marnotratného syna, který má být obětován, a o pádu Otce a svržení jeho autority. Nic se ve hře neděje doopravdy, vše, včetně závěrečné exekuce, je pouhým snem. Všechna ta „mezi“, jimiž bylo vymezeno Kajzarovo dětství a dospívání, se v Paternosteru divadelně zhmotňují. Tomu odpovídá i zvolená forma hry, neboť jen ve snu se můžeme pokusit uchopit neuchopitelné. Snad proto Kajzar svou hru charakterizuje jako hru o hledání a nenalezení identity.
Do krajiny svého dětství se Kajzar ještě jednou vrátil ve hře Chlív (Obora), kterou napsal v roce 1980. Realisticky pojatá groteska reflektuje absurdnost komunistických experimentů v zemědělství, které propagoval akademik Lysenko. Tento mág stalinské biologie „prokázal“, že se rostliny odborným šlechtěním mohou přizpůsobit prostředí, a proto i v našich klimatických podmínkách je možné pěstovat rýži. Bizarní Stalinův kult a víra v štědrovečerní zázrak, kdy krávy ve chlévě promlouvají lidským hlasem, charakterizují každodenní život na Těšínsku v budovatelském roce 1950.
Helmut Kajzar byl oceňován doma i v zahraničí nejen jako dramatik (např. Rytíř Andrzej /Rycerz Andrzej/, Hvězda /Gwiazda/, Sebeobrana /Samoobrona/, Ostrovy Galapagos /Wyspy Galapagos/, Villa dei Misteri) a režisér, ale i jako teoretik nového divadla - divadla metareálnosti. Polemizoval s klasickými třemi jednotami a odmítal jejich estetickou tyranii. Chtěl vrátit divadlu jeho rituální rozměr. Toužil vytvořit teoretické principy divadla odpovídajícího dnešnímu životnímu stylu a zároveň najít takový divadelní jazyk, který by umožnil srozumění s publikem a byl přitom otevřený k současnosti.
Čas, který mu byl k tomuto hledání vyměřen, byl však nemilosrdně krátký. Helmut Kajzar zemřel 21. srpna 1982 ve Wrocławi. Zůstalo po něm 14 her a scénářů, mnoho esejů a kritických skic a několik režijních knih. Do kraje svého dětství se však ještě jednou vrátil - pohřben je na evangelickém hřbitově v Těšíně.

*Kultura, 37/1972

Prakticky jsem především režisér, teprve až pak se bavím kritikou a psaním her. Deset let se zabývám divadlem, které je podezíráno z modernosti a avantgardnosti. Ale jakkoli se mé psaní může zdát věcí intuitivní a novou, je to pro mne prostě divadelní nezbytnost. Aby nedošlo k nedorozumění: neodděluji v sobě režiséra a autora. Napsal jsem Paternoster (kromě Rytíře Andrzeje a Hvězdy), protože cítím, že pro svůj další režisérský vývoj potřebuji nové texty. Režírování a psaní - obojí je práce pro divadlo. Například scénické vize v Paternosteru jsou vizemi, které jsem již uskutečnil nebo je toužím uskutečnit. Fakt, že mám spojence v takových divadelních osobnostech jako Szajna a Jarocki, mě utvrzuje v přesvědčení, že to, co dělám, nejsou jen neužitečné experimenty, ale odpověď na požadavky divadla.

Z rozhovoru Krzysztofa Kamila s Helmutem Kajzarem
Zwrot, Český Těšín, 10/1971



Lysenko, Mičurin a mluvící krávy

Nezdar není hanbou, hanbou je strach z pokusu.
I. V. Mičurin


Trofim Děnisovič Lysenko (1898 - 1976) zahájil svou vědeckou kariéru v roce 1927 spiskem o studiovém vývoji rostlin, který bývá považován za jeho jediný vědecký spis. Díky podpoře sovětského mocenského aparátu už jeho další teoretické práce vycházely rovnou na stránkách denního tisku (Pravda, Litěraturnaja gazeta) nebo byly přednášeny jako projevy na zasedání Akademie. Patrně proto vůbec nepochopil požadavky vědecké obce, která po něm požadovala zveřejnění metodik a vyhodnocení výsledků. Na Druhém všesvazovém sjezdu družstevních rolníků v roce 1935 proto na její adresu prohlásil: „Třídní nepřítel je vždy nepřítel, ať už je to ve vědě, nebo kdekoli jinde.“
V roce 1927 začal provádět pokusy s „jarovizací“, jež měla přimět semena, aby začala klíčit ještě ve skladech. Po vysetí do půdy pak rostlina vyrostla mnohem dříve, než bylo obvyklé. Metoda vycházela z předpokladu, že namáčením a zchlazováním naklíčených semen lze údajně z letních plodin získat ozimé a tím výrazně zvýšit výnosy. Po hladomorech a poklesu produktivity v důsledku nucené kolektivizace byly vysoké výnosy prioritou sovětského zemědělství. Ukrajinský agronom se tak stal prototypem nového proletářského vědce a zahájil velkolepé pokusy v zemědělství, které uskutečňoval na obrovských rozlohách. Pěstoval mrazuvzdornou pšenici pro Sibiř a zvyšoval tučnost mléka. Vystrašení předsedové nedávno založených kolchozů stvrzovali v dotaznících úspěch Lysenkovy metody, neboť moc dobře věděli, že přiznání neúspěchu by na ně uvalilo podezření, že celý proces záměrně sabotovali.
Podle Lysenka lze změnami prostředí měnit vlastnosti živého organismu a takto získané vlastnosti se pak dědí. Rozhodující vliv na vlastnosti organismu proto mají podmínky prostředí. Lysenko nevěřil v genetiku s jejími číselnými poměry a neměnnými znaky přenášenými do dalších generací. „Vědecký světový názor“ jej naučil věřit, že se vše včetně vývoje společnosti řídí objektivními zákony. Život je pak zvláštní formou organizace hmoty a řídí se vlastními zákony, jejichž podstatou je asimilace a disimilace podmínek vnějšího prostředí. Dědičnost Lysenko definoval jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí. Potomci se obvykle podobají rodičům proto, že to tak u druhu zákonitě chodí, avšak pokud rodiče asimilovali za svého života něco nového, mohou to předat dál. Šlechtitelství se tak stává výchovou. Upravujeme vnější podmínky a z ozimé pšenice za pár generací bude jarní. Krmíme dobře březí krávu a z telete bude dobrá dojnice ( a její potomci při dobré péči budou také dobrými dojnicemi). Ale Lysenko šel mnohem dál! Druh se podle něj mohl skokem měnit v jiný druh. Část jedinců začne asimilovat vnější podmínky jiným způsobem - a z pšenice se stane žito. Tyto pokusy se začaly v Sovětském svazu provádět krátce po druhé světové válce, kdy Lysenkův vliv dosáhl vrcholu.
Lysenkovi vědečtí oponenti, kteří stáli v cestě jeho kariéře, byli umlčeni (často však spíš umučeni ve vězení) - jedni přišli o místo, jiní o život. Lysenko sám organizoval jejich sledování a sovětská moc jej v tom plně podporovala, neboť v jeho učení spatřovala naplnění cílů komunistické revoluce - vytvořením nových podmínek zformovat nového člověka.
Až po Stalinově smrti začal Lysenkův vliv pozvolna slábnout a jeho učení bylo v Sovětském svazu oficiálně zavrženo až v roce 1964. Následujícího roku byl Lysenko odvolán z funkce ředitele v Ústavu genetiky.
Lysenkovým vzorem a předchůdcem, ke kterému se samozvaně hlásil jako ke svému učiteli, byl Ivan Vladimirovič Mičurin (1855 - 1936). Tento šlechtitel se šlechtickým původem se na sklonku svého života stal ikonou sovětského zemědělství. Ačkoli k tomu neměl žádné vzdělání (po rodinném bankrotu musel opustit gymnázium a v 18 letech začal pracovat jako opravář signalizace na železnici), přesto se stal odborníkem uznávaným doma i v zahraničí.
V pětadvaceti letech založil vlastní šlechtitelskou stanici, kde pěstoval ovocné stromy i vinnou révu, a pokoušel se jednotlivé rostliny aklimatizovat, tedy podle něj „vychovávat“ k tomu, aby plodily i na severu. Svými experimenty chtěl dále na sever rozšířit prostor, v němž je možné pěstovat kulturní rostliny. „Nemůžeme čekat od přírody žádné dobrodiní, je naším úkolem vzít si její dary a nečekat, až nám je milostivě sama nadělí,“ hlásal, když křížil odrůdy, které rostly tisíce kilometrů od sebe a získával tak nové hybridy. Jako pár si vybíral teplomilnou jižní plodinu a její severní odrůdu, zvyklou na kruté přírodní podmínky. Takto se mu podařilo vypěstovat hrušku „Bere zimní Mičurinova“. Ta byla křížencem divoké ussurijské hrušky, která sice měla maličké plody , zato však prokazovala velkou odolnost vůči nízkým teplotám, a jižní odrůdy „Bere Royal“, která se vyznačovala velkými šťavnatými plody a choulostivou povahou. Výsledkem byl strom, který vydržel mrazy až 36 stupňů Celsia a přitom plodil sladké a velké hrušky. Tímto způsobem Mičurin vypěstoval na 300 nových druhů jablek, hrušek, švestek, meruněk, vinné révy a tabáku.
Jeho úspěchů si všimli už v carském Rusku a v roce 1912 mu byl udělen Řád svaté Anny 3. stupně. O rok později dokonce dostal velkorysou nabídku, aby se přestěhoval do USA, ale vlastenecky založený Mičurin ji rozhodně odmítnul. O to víc jej pak mohlo těšit uznání, kterého se dočkal od sovětského režimu. Jeho soukromá šlechtitelská stanice se stala Ústřední genetickou laboratoří I. V. Mičurina, on sám se stal nositelem Leninova řádu a navzdory svému šlechtickému původu byl prohlášen vzorným synem rolnické třídy. Byly o něm natáčeny oslavné filmy, pojmenovávány školy, ulice, nádraží, vesnice i města. V roce 1932 bylo město Kozlov, kde se v jeho šlechtitelské stanici zrodila „mičurinská biologie“, slavnostně přejmenováno na Mičurinsk. Mičurin uměl být vděčný, a tak jeden druh višně pojmenoval podle manželky V. I. Lenina „Naděžda Krupská“. Není tedy divu, že mu nakonec komunisté vystrojili i státní pohřeb.
Ale ani Mičurin, ani Lysenko si ani ve své nejhlubší fantazii nedokázali představit, že by mohli vyšlechtit krávu, která by mluvila. Ta skutečně patří do tradičních pověr, které se pojí se štědrovečerní půlnocí. Zbytky štědrovečerní večeře se rozdělily mezi dobytek, který tuto noc prý mluvil lidskou řečí, stromům v sadě kvůli dobré úrodě a studni, aby měla čistou vodu. Tak to tenkrát naši předkové dělávali. Dříve se skutečně věřilo, že o půlnoci mluví domácí zvířata ve chlévě lidskou řečí o tom, co příští rok hospodáře potká. A bylo bezpočet těch, kdo mohli odpřísáhnout, že tyto promluvy slyšeli na vlastní uši. Dnes už jsou takováto svědectví čím dál vzácnější, což bude dáno nejspíš tím, že už nám zvířata nemají co říct.

 

38plakat_chliv_paternoster

Kdy se hraje


Není naplánováno žádné představení této inscenace

Fotogalerie


1542 1567 1545
celá fotogalerie>>>


Zprávy týkající se této inscenace


Doufám, že si diváci odnesou z představení prazvláštní atmosféru - Rozhovor s Januszem Klimszou

8.3.2012

  Kdy jsi se poprvé potkal s dílem Helmuta Kajzara? "To bylo někdy v 70. letech, kdy dost často vystupoval v televizi coby mladý, nadějný ...



Recenze k této inscenaci


Mluvicí kráva a tanec s ďáblem

23.04.2012

Dvě jednoaktové hry polského dramatika Helmuta Kajzara (1941–1982), Chlív a Paternoster, uvedla v české premiéře, v překladu Ladislava Slívy ...

Chlív, Páternoster a vynikající herectví Vladislava Georgieva

10.04.2012

Komorní scéna Aréna v Ostravě uvádí pod lákavým názvem Chlív / Páternoster dvojici aktovek polského dramatika Helmuta Kajzara. Režíroval ...

Slyšeli jste už mluvit krávy?

02.04.2012

S polskou dramatikou, českými divadly málo vyhledávanou, nás seznamuje inscenace her Helmuta Kajzara Chlív a Paternoster. Chlív je satirou na komunistické ...

V ostravské Aréně vracejí Helmuta Kajzara také nám

23.03.2012

   Obdivuhodné je hledání regionálních témat ostravskými divadly. Příkladem nejnovějším jsou dvě aktovky Chlív a Paternoster ...



Videogalerie


CHLÍV / PATERNOSTER - herci

Herci z naší nové inscenaci nám prozradí jejich oblíbené repliky, které v představení zazní.

CHLÍV / PATERNOSTER - povídání s režisérem

Janusz Klimsza řekne několik slov o chystané inscenaci Helmuta Kajzara.

CHLÍV / PATERNOSTER - povídání s dramaturgem

Dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek vám představí nově připravovanou inscenaci CHLÍV / PATERNOSTER.

Ostrava!!!