Amigo | Repertoár

Nikolaj Koljada - Amigo

Informace

AutorNikolaj Koljada
PřekladNaděžda Krejčová
RežieIvan Krejčí
ScénaMilan David
KostýmyJana Hauskrechtová
HudbaNikos Engonidis
DramaturgieTomáš Vůjtek
InspiceVojtěch Orenič
Text sledujeKamila Holaňová


Premiéra 26.05.2012

Derniéra 05.02.2014


Krásné lži jsou povolené. Aby to nebylo takové, jaké to je, ale takové, jaké by to mělo být.

 

„Je jeden zázrak na tomto světě, pro který stojí za to žít, a tím zázrakem je divadlo“.
N. V. Koljada


          Nikolaj Vladimirovič Koljada (4. 12. 1957) se narodil v dnešním Kazachstánu, ve vesnici Presnogorkovka v Kustanajském kraji (asi 400 kilometrů od Jekatěrinburgu, na hranicích s dnešním Ruskem). V letech 1973 - 1977 studoval herectví na Sverdlovském divadelním institutu (obdoba naší konzervatoře). Po studiích nastoupil jako herec do Sverdlovského akademického činoherního divadla, kde působil až do roku 1983. V letech 1983 - 1989 dálkově studoval v Moskvě na Literárním institutu Maxima Gorkého obor próza. V té době již začal psát divadelní hry (prvotinou je Dům v centru města z roku 1982) a na ruských jevištích se prosadil hrou Hrajeme na fanty (1986). Během dvaceti let pak napsal kolem devadesáti her, které jsou žánrově velmi pestré (od tragikomedií až po vaudevilly).
          V devadesátých letech se Koljada jako dramatik úspěšně prosadil v Evropě i v USA. Jeho tvorbě byly věnovány i dva prestižní festivaly v Bonnu (Bonner Biennale 1994) a v Londýně (Gate-Biennale 1996). Od roku 1994 přednáší na katedře činoherního divadla v Jekatěrinburgu a se svými žáky (např.Vasilij Sigarev) vytvořil tzv. Uralskou školu, která představuje nepřehlédnutelnou vlnu současné ruské dramatiky. Hry ukazují bezútěšnost života v ruské provincii a morální degradaci společnosti, jejímiž projevy jsou ztráta iluzí a krize identity. Koljadovým oblíbeným tématem je outsiderství a společenská vykořeněnost. Jeho hrdinové před zničující realitou utíkají do světa svých iluzí, které jsou však nedostatečnou obranou před každodenním náporem „běžného“ života. Koljadovy hry jsou často pro svou bezvýchodnost řazeny do kategorie „černého realismu“ a vžil se pro ně ruský pojem „černucha“.
          V Jekatěrinburgu (dříve Sverdlovsk) má Koljada svou vlastní scénu, a dokonce zde pořádá bienále inscenací svých her s mezinárodní účastí, festival Koljada plays. Pro některé kritiky je Koljada soudobým Čechovem (k jehož odkazu se hrdě hlásí), pro jiné spíše zkušeným řemeslníkem (díky velkému množství her, které za poměrně krátkou dobu napsal). Mnozí jej považují za velmi zajímavou a svým způsobem i tajemnou osobnost. Ačkoli dostal četné nabídky k trvalému pobytu v zahraničí (krátce žil a pracoval v Německu), Rusko neopustil. Přitom ale nežije ani v Moskvě, ani v Petrohradě, ale v odlehlém Jekatěrinburgu, kde je ředitelem vlastního divadla, pro které píše a režíruje hry, v nichž sám hraje. Na divadelní fakultě zastává funkci docenta dějin umění a v jeho domě mu dělá společnost devět koček a jedna želva. Jakoby se v něčem podobal hrdinům svých her a jakoby se v něčem oni podobali jemu.
          Koljadova tvůrčí metoda je ověřena úspěšností jeho dramat a sám autor ji úspěšně přednáší svým studentům. Od první stránky musí znát divák jména jednajících postav a musí rovněž vědět, proč se postavy scházejí na daném místě, o čem spolu mluví a co se stalo před otevřením opony. Koljada to označuje termínem „výchozí setkání“. Úspěchu hry rovněž hodně pomůže, je-li první dějství delší než druhé, přičemž v jeho závěru je nutno důrazně zvýšit hlas a rozrušit diváka natolik, aby o přestávce neodešel.Je to recept poměrně jednoduchý, ale zároveň je velmi funkční. Pro inscenování hry má zásadní důležitost také konkrétní představa místa děje. Koljada ve svých scénických poznámkách detailně vykresluje prostředí, ve kterém se postavy hry pohybují, ale nevyhýbá se ani popisu míst, která jsou „za scénou“. Není to nic samoúčelného, jenom tak se totiž případný režisér může rozhodnou pro adekvátní jevištní ekvivalent. Následující úvodní scénická poznámka, kterou Koljada vepsal do své hry Amigo, nám názorně ukáže, jak detailní takovýto popis může být.

Na rohu, u semaforu je pekárna. Voní to tu chlebem. Pekaři celí v bílém sedí na zápraží, kouří, smějí se, máchají rukama. Uvnitř, v pekárně jim bylo horko, tak šli na chvíli ven, na mráz. Jeden si dokonce svlékl košili, vidíme holá záda. Všichni jsou veselí, umírají smíchy.
Jaro. Přesně to období na začátku března, kdy začíná kapat ze střech, ale ještě je chladno a sněhu po kolena. Dvoupokojový byt v centru města, v přízemí starého domu, vysoké stropy. Dům vrostl do chodníku, okna jsou napůl v zemi, takže vidíme jen nohy kolemjdoucích. Nohy se šourají sem a tam, což rozčiluje. Za okny je přechod pro chodce. Žena ve špinavém, otrhaném kabátě a stařec na invalidním vozíku, oba čekají, až se na semaforu rozsvítí zelený panáček v kloboučku a všichni budou moci přejít ulici. Žena pak strká vozík k autům, která stojí u „zebry“. Stařec ukazuje pahýly svých rukou a kdosi soucitný otevírá okýnko auta, podává ženě peníze. Jiný pospíchá, hází drobné z auta rovnou na asfalt. Když peníze seberou a spočítají, stařec a jeho parťačka zase čekají na chodníku, mrznou, znovu se celá scéna opakuje a tak pořád dokola, znovu a znovu. Je jim zima.
Od domu přes ulici, přes přechod a dále, kamsi do dvorů, až k prázdnému prostranství, kde stojí ohnutý sloup veřejného osvětlení, se táhne široký pás země, ze které se kouří. Na místech pokrytých asfaltem je země suchá a tam, kde asfalt není, se zelená tráva. Pod zemí vede teplovodní potrubí, proto je tu sucho a teplo, proto tu ze země stoupá pára. Jdete si takhle po mrazu a najednou je tu léto, kolem dokola sníh, ale tady létají motýli, kvetou pampelišky, tráva, listy.
Chodba v bytě je široká. Když to vezmeme od vchodových dveří, tak napravo je čtvercový pokoj, dále ještě jeden takový, pak chodba do kuchyně, která je stejně velká a také čtvercová. V chodbě jsou dvoje dveře, jedny na záchod a druhé do koupelny. Za dveřmi do kuchyně se válí pět kusů praporů a vlajek různých barev, s rozličnými hesly.
Po protilehlém chodníku projíždí sněžný pluh a odklízí sníh, a protože rachotí, všichni lidé v bytě mluví nahlas, ale zase ne příliš hlasitě, aby neprobudili toho, kdo spí na široké pohovce v chodbě a je po hlavu přikrytý krásnou červenou přikrývkou. Na přikrývce leží stočené do klubíčka tři různobarevné kočky. Nad pohovkou visí starožitné zrcadlo v dřevěném rámu. Na podlaze, vedle pohovky leží černý telefon. Pod stropem visí zrcadlová koule. Když jde někdo po chodbě nebo se otevírají některé z dveří, koule se otáčí, buď sama od sebe anebo vlivem pohybu vzduchu.
Bytem teskně bloumají dva velcí, staří psi pouliční rasy, na různých místech zůstávají chuchvalce srsti, je totiž jaro a oni línají. V bytě je nepořádek, rekonstrukce se bytu nedotkla snad sto let. Všechny rohy jsou plné harampádí, vše je zavaleno krámy, vypadá to tady jako jedna velká skládka – jsou tu části jízdních kol, řetězy, krabice, sklenice, desky různých velikostí, polámané židle, stoly, proražené křeslo, ocelové pletivo, čela železných postelí, kupy prádla, starý kabát, rámy a obrazy, kabely, nefungující stojací lampy, zkrátka skládka. Ale pro obyvatele bytu to tak není. Oni to vše potřebují, vědí, kde co leží a je jim tady dobře.
Kuchyně je vlastně zahradou, roste tu snad milion květin a rostlin ve všemožných květináčích, dřevěných bedýnkách, plastových krabicích, v lahvích od mléka, ve starých hrncích, ve sklenicích od majonézy, oleje, smetany i v třílitrových lahvích. Najde se tu košatá palma, obrovský fíkus, dokonce i malá břízka a droboučká jedlička. Rostliny se vzpínají vzhůru, vinou se po stěnách, po oknu, visí dolů až ke stolu, čímž se kuchyně stává útulnou. V ostatních pokojích je prach, pavučiny, temno, naproti tomu kuchyně je světlá, na stropě visí tři dlouhé zářivky.
V oslnivém, nepříjemném světle těchto zářivek sedí na rohové lavici u stolu Sofie Karlovna, její dcera Žaneta a Grigorij Ivanovič. Žaneta má zlomenou ruku, v sádře, na sobě má starý hedvábný župan, který má na zádech vyobrazeny rajky. Župan tak tak drží pohromadě, švy se začínají trhat. Sofie Karlovna je načesaná, má nalíčené rty, nicméně je zřejmé, že už jí dávno není šestnáct let. Grigorij Ivanovič má za každým uchem cigaretu, pro jistotu. Na hlavě má starý dědečkovský baret. Je večer. Pět hodin. Psi dlouho štěkají. Člověk, spící na pohovce, je na to zvyklý, spí, nehýbe se.

O stručné přiblížení umělecké osobnosti Nikolaje Koljady a reflexi jeho tvorby jsme požádali překladatelku Naděždu Krejčovou.

Nikolaj Koljada

Osobnost Nikolaje Koljady, stejně jako jeho dílo, je příznačně multikulturní. Prolínání Evropy a Asie je dáno zejména jeho životním prostorem. Koljada se narodil 4. prosince 1957 ve vesnici Presnogorkovka, jež se nachází na hranicích mezi Ruskem a Kazachstánem. Jeho rodiče byli obyčejní zaměstnanci sovchozu, ale malý Nikolaj mířil výš, chtěl být umělcem už od dětství. Prý dokonce psal dříve, než začal mluvit. Psal básně a povídky, některé mu vycházely časopisecky. Vystudoval ale herectví a byl talentovaným a úspěšným hercem, jenže začal propadat alkoholu, a aby se vyhnul závislosti, rozhodl se vrátit ke psaní. Přihlásil se na literární institut do Moskvy, kde studoval dálkově a přitom psal. Za své učitele považuje Čechova, Gogola nebo třeba Williamse. Po studiích se vrátil do rodného kraje a usadil se v Jekatěrinburgu. K dnešnímu dni napsal Koljada skoro stovku her, ale není to pouze dramatik, Koljada je člověk mnoha profesí. Věnuje se režii, přednáší na divadelní fakultě budoucím dramatikům (mezi jeho nejslavnější žáky patří např. Oleg Bogaev nebo Vasilij Sigarev), dlouhou dobu byl šéfredaktorem literárního časopisu. Založil si vlastní soukromé divadlo, ve kterém se věnuje i dalším divadelním profesím. Koljada si žertem nechává říkat „Slunce ruské dramatiky“, a něco na tom určitě je, vždyť jeho hry se s úspěchem hrají daleko za hranicemi Ruska (dokonce i v Austrálii). Ačkoli se Koljada může pyšnit mnoha oceněními, zůstal ve své podstatě skromným umělcem.


Poetika Nikolaje Koljady

S perestrojkou se v Rusku mění i kultura, typický byl pro ni chaos. Byla to nelehká doba, spojená s četnými změnami. V divadle se to projevilo zájmem o politické drama, které reflektovalo dobu nedávno minulou. Brzy se do popředí dostala i dříve zakazovaná sociální témata (prostituce, drogy, kriminalita). Začaly vznikat hry, které zkoumaly sociální dno a souhrnně byly označovány jako černý realismus, neboli černucha. Nikolaj Koljada patří právě k tomuto proudu ruské dramatiky, k této „nové vlně“. Tématem jeho her je život lidí na okraji společnosti. Je to svět, který zná do všech detailů. Místem děje zpravidla bývá nějaký zapadákov, který hned v úvodu Koljada detailně popíše v obsáhlých scénických poznámkách, aby tak dal lidem, kteří budou hru číst, co možná nejpřesnější představu o daném místě. Postavy Koljadových her žijí většinou tam, kde se žít téměř ani nedá, uprostřed chaotického nepořádku a stejně neuspořádané jsou i vztahy mezi nimi, které jsou dány vzájemným nepochopením. V každé hře se také stane něco absurdního, nepravděpodobného, nereálného.
Koljadovy postavy jsou ale na takovýto svět zvyklé, pro ně je to normální. Nejsou to žádní hrdinové, jsou to obyčejní, mezi námi žijící lidé, kteří se ocitli na okraji. A vždy se jeho dramata odehrávají v jakémsi přelomovém období, ať už je to Nový rok, narozeniny nebo jako ve hře Amigo stěhování. Vždy je to chvíle, kdy něco končí, kdy je třeba se s něčím rozloučit.

Amigo

Hru Amigo napsal Koljada v roce 2002 a o tři roky později ji sám inscenoval ve svém divadle. Inscenace byla velmi úspěšná a získala i několik ocenění. Hra je částečně autobiografická. Koljada měl sestru, která zemřela, když mu bylo osm let. Po mnoha letech chtěl své staré rodiče přestěhovat z vesnice k sobě do města a rodiče by byli souhlasili, kdyby
se jeho mamince nezdál v noci před odjezdem sen, ve kterém viděla svou dcerku, která ji prosila slovy: „Maminko, neopouštěj mě...“


 

plakát na Amigo

Kdy se hraje


Není naplánováno žádné představení této inscenace

Fotogalerie


2235 1826 1845
celá fotogalerie>>>


Zprávy týkající se této inscenace


K inscenaci se nevztahují žádné zprávy

Recenze k této inscenaci


Krásné lži se Nikolaji Koljadovi povolují

05.02.2013

V nadcházejícím čase radokovského bilancování nemám v žádné jiné kategorii tak jasno jako v Divadle roku. Nemá žádná jiná česká scéna ...

Amigo, začneme život znova

05.06.2012

Název Amigo může zavádět, z dialogů se dozvíme, že jde o nedbalé oslovení, něco jako kámo. Tématem hry jsou rodinné i jiné vztahy v současném ...



Videogalerie


AMIGO - povídání s režisérem

Režisér inscenace AMIGO řekne několik slov a několik důvodu, proč by bylo fajn toto představení zhlédnout.

AMIGO - herci

Herci a jejich oblíbené repliky...

AMIGO - povídání s dramaturgem

Tomáš Vůjtek v krátkosti představuje nově zkoušenou inscenaci Amigo.

Ostrava!!!