Lidumor aneb má játra beze smyslu

Život je hoden života, neboť je životaschopný... a hotovo.
Autor: Werner Schwab
Překlad: Tomáš Kafka
Režie a scéna: Janusz Klimsza
Kostýmy: Marcela lysáčková
Hudba : Vladislav Georgiev
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
text sleduje: Kamila Holaňová
Nejbližší představení
Nejsou žádná plánovaná představení.

Werner Schwab se narodil 4. února 1958 ve Štýrském Hradci. Jeho matka byla posluhovačkou a otec, který krátce po narození dítěte rodinu opustil, pracoval jako zedník. Schwab z něj později udělal téměř mytickou postavu, když tvrdil, že otci stačil jediný pokus, aby matku, která byla prostou a velmi zbožnou venkovskou dívkou, oplodnil. Měl v tom velkou praxi, neboť za války v rámci projektu „Lebensborn“ oplodňoval árijské dívky a napomáhal tak rozmnožení rasy nadlidí. Jako urostlý modrooký blonďák k tomu měl ty nejlepší genetické předpoklady a tuto fyziognomii po něm zdědil i jeho syn, který pak prožil dětství s bigotní matkou v nuzném jednopokojovém bytě. Podmínky tohoto soužití Schwab později přiblížil ve hře Lidumor aneb Má játra beze smyslu (Volksvernichtung oder Meine Leber ist sinnlos), v níž v postavě Hermanna Červa přivádí na scénu své alter ego (hra měla premiéru v listopadu 1991 ve slavné mnichovské Kammerspiele a dodnes patří k jeho nejhranějším textům).

 

Svou uměleckou kariéru však Werner Schwab začal jako výtvarník. Od roku 1974 navštěvoval ve Štýrském Hradci školu uměleckých řemesel, kde také poznal svou budoucí manželku Ingeborg Orthofer. Po třech letech přestoupil na vídeňskou Akademii výtvarných umění, kde studoval sochařství. Ve Vídni také navštěvoval přednášky o elektroakustické hudbě, které organizoval Dieter Kaufmann, jeden z průkopníků této hudby v Rakousku. Schwabův vztah k hudbě byl velmi hluboký a přispěl i k jeho sblížení se členy dnes již legendární skupiny Einstűrzende Neubaten (Hroutící se novostavby) pro kterou psal texty. Tato přední kapela německého industriálu dokonce v roce 1994 nahrála scénickou hudbu k poslední Schwabově hře. Po krátkém návratu do rodného Grazu se Schwab  se svou ženou stěhuje do Kohlbergu ve východním Štýrsku. Koupil zde malou zemědělskou usedlost, na níž rozvážně hospodařil, ale kde také odvážně experimentoval, když vytvářel skulptury z materiálů, které podléhaly rychlému rozkladu (zvířecí mršiny, maso apod.).

 

Postupně v jeho uměleckých aktivitách získávalo psaní stále větší důležitost. Schwab s jazykem experimentoval stejně jako s materiály svých skulptur, a tak není divu, že mu redakce jeho zásilky pravidelně vracely. Tyto pokusy vyšly knižně až v roce 1992 pod souhrnným názvem Abfall, Bergland, Caesar (Odpad, Vrchovina, Caesar). Od prozaických textů pak přešel k textům divadelním, které mu rovněž divadla nejprve vracela. Slavnou se stala zamítavá odpověď dramaturgie vídeňského Burgtheatru, v níž se konstatuje, že Schwabova hra „nepřipadá pro náš repertoár v úvahu“. V interní dramaturgické poznámce z prosince 1989 je na adresu autora poznamenáno, že má „pozoruhodně obscénní fantazii“. A právě Prezidentky (Präsidentinnen), jak se tato hra jmenovala, byly o pět let později triumfálně uvedeny na zdejší menší scéně, v Akademientheatru. Jenomže to už byl Werner Schwab pokládán za novou hvězdu německého divadla. A také už byl po smrti.

 

Schwabova divadelní kariéra byla skutečně velmi krátká, o to víc však byla oslnivá. V polovině devadesátých let se stal nejhranějším německým autorem. V kritické anketě časopisu Theater Heute byl v roce 1992 vyhlášen nejlepším nastupujícím dramatikem a ve stejném roce získal i prestižní cenu Műlheimer Dramatikerpreis. Slibnou kariéru ukončila Schwabova závislost na alkoholu (ta stála i za rozpadem jeho manželství). Po silvestrovské noci jej našli 1. ledna 1994 mrtvého (v krvi měl 4,1 promile) s rukopisem jeho poslední hry Faust: Mein Brustkorb: Mein Helm (Faust: Můj hrudník: Má přilba) v kapse.

 

Od prvních dramatických textů si Schwab vytváří jakýsi umělý, osobní dialekt, nazývaný dnes už obecně „schwäbisch“, nebo – analogicky k „hochdeutsch“ – „hochschwäbisch“. Tato „švábština“ nemá ovšem nic společného s dialektem, kterým mluví obyvatelé historické země Švábska. Charakterizuje onen zvláštní jazyk, který Schwab vkládá do úst postavám rekrutujícím se z nejnižších pater, ba často přímo ze suterénu společenské vrstvy, která bývá označována jako maloměstská či maloměšťácká. Tyto postavy mluví, resp. snaží se mluvit společensky „nad poměry“, a tak vzniká zvláštní slovník, který na jedné straně čerpá z rakouského dialektu nebo z proletářského idiomu, bohatě využívá fekálního a análního vokabuláře (nikoli náhodou nazval Schwab první svazek svých her Fäkaliendramen, 1991, další ovšem – v působivém kontrastu – Kőnigskomődien – Královské komedie, 1992). Tento jazykový „šrot“ se ve své obsahové primitivnosti a banalitě v podivuhodném spojení slučuje s vysoce stylizovanými, doslova akrobatickými jazykovými akty (tady je Schwab následovníkem jazykového ekvilibristy J. N. Nestroye). Idiom lidového jazyka se prostupuje obraty a frázemi jazyka „prezidentského“, se slovníkem byrokratickým, moderátorským či politickým, jak by mohl znít – a často zní – z televizní obrazovky. Schwabovy figury usilují ve svém vyjadřování o preciznost, proto mluví velice obšírně, sypou ze sebe slovní odpad siláckých výrazů a frází, obohacený – a to je další osobitý znak Schwabova jazyka – o neuvěřitelné složeniny a novotvary. Schwabovy postavy prozrazují, že nejsou mocny spisovného jazyka, ale přesto se o něj neustále pokoušejí. Snaží se vyjádřit cosi vyššího, obecně správného a závazného, a tak mísí v neuvěřitelné směsici argot a byrokratickou němčinu, papírové fráze se sexuálními a násilnickými fantaziemi.

 (Josef Balvín, Příběh jedné hry a jednoho osudu, Svět a divadlo5, 1995)

➔ více
Obsazení:
Paní Červová : Alena Sasínová-Polarczyk j.h.
Herman, její syn: Petr Panzenberger
Pan Kovačič: Vladislav Georgiev
Paní Kovačičová: Petra Kocmanová j.h.
Desiréé, jejich dcera: Zuzana Truplová j.h.
Bianca, jejich dcera: Tereza Cisovská
Paní Vočistcová: Anna Cónová j.h.
Nejbližší představení
Nejsou žádná plánovaná představení.
Premiéra
So 13. 6. 2015 18.30
Derniéra
Po 18. 12. 2017 18.30