Výstavy

Vernisáž výstavy v pondělí 22. dubna 2013 v 17.00 hodin

Výstava potrvá do konce června 2013

Výstava představí rodinné a domácnostní introspektivní snažení, jehož výsledkem jsou fotografie, ve kterých věci, situace běžného života mohou nabývat obecnější nebo symbolický význam.
Záměrem je ukázat obyčejný život , jehož všední každodennost a zdánlivá jednotvárnost nemusí být zatěžující banalitou, emocionálním skleníkem a deprimujícím vězením, které brání svobodnému využití a rozvíjení našich vlastních schopností. Prožití a pochopení obyčejnosti, všední každodennosti a jednotvárnosti může být vnímáno jako cesta k sebepoznání, otevření se světu, úžasu z bytí, zjemnění vnímání a možnost k získání zkušeností, které odhalují hluboký smysl života potvrzovaný smrtí.


Michal Kalhous narozen 31. ledna 1967 ve Valašském Meziříčí

Studia:

Přírodovědecká fakulta UP v Olomouci, učitelství Matematika - fyzika

(1985 - 1990)

Filozofická fakulta UP v Olomouci, dějiny výtvarného umění (1990 - 1995)

neuzavřeno žádnou závěrečnou zkouškou

Bydliště: Šternberk, Na stráni 6

Práce:

Sanitář, nemocnice Valašské meziříčí (1995 - 1996)

Provozní vedoucí, Češkův mlýn (1993 - 1997)

Vychovatel ÚSP Zašová a Šternberk (1997 - 2001)

MKZ Šternberk, Galerista Galerie Šternberk (2001 - 2006)

Odborný asistent IPUS a následně fakulty umění OU (od 2006)

Od 2009 vedoucí katedry intermédií, od 2010 vedoucí ateliéru tvůrčí fotografie

Zastoupen ve sbírkách:

Muzeum umění Olomouc

Galerie Klatovy - Klenová

Moravská Galerie v Brně

VERNISÁŽ ZA ÚČASTI AUTORKY SE USKUTEČNÍ 8.1.2013 V 17.00 HODIN

Výstava fotografií Dity Pepe je interpretací ženského tématu. Část vystavovaných fotografií je z nově vzniklé knihy Slečny, která přibližuje životní příběhy osmi neprovdaných žen. Druhá část výstavy zahrnuje portréty autorčiných dcer, maminky a sebe sama.

Mgr. DITA PEPE, rozená Hornsteinerová (* 5. září 1973 Ostrava) je česká fotografka.
Po maturitě na gymnáziu v roce 1992 odešla na pět let do Německa, kde pracovala jako au-pair. V letech 1994-1995 navštěvovala fotografický kurz na univerzitě Carla von Ossietzkiho v Oldenburgu. Ve stejné době se provdala za italského studenta psychologie. V Německu začala fotografovat a navštěvovat fotografický kurz. V roce 1998 absolvovala bakalářské studium fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. V roce 2000 začala učit fotografii na Střední umělecké škole v Ostravě. V roce 2003 dokončila na Slezské univerzitě magisterské studium fotografie. Aktuálně je jedním z vyučujících fotografie na ITF.
Od humanisticky orientované černobílé dokumentární fotografie (Lidé Hlučínska 90. let 20. století a snímky z ústavu pro mentálně postižené na Ostravici) se její zájem postupně přesunul k výrazně autobiograficky zaměřené inscenované fotografii. Často využívá postupů typických pro módní fotografii. Ve svých dvou nejznámějších souborech - Autoportréty se ženami a následném Autoportréty s muži – se stylizuje do vzhledu a výrazu podle životního stylu a sociálního postavení žen, se kterými se fotografuje. Tato její práce je podmanivou hrou na hledání identity a ztotožňování se s nejrůznějšími životními hodnotami. Jednou je babičkou čekající v nemocnici, jindy třeba striptýzovou tanečnicí, punkerkou, vypjatou intelektuálkou, děvčátkem s medvídkem nebo statnou ženou myslivce. Zaměřením na hledání sociálních rolí a užitím tradičně „ženských dovedností“ při proměnách identity – převlékání, líčení, napodobování gest aj., může být její dílo interpretováno i v souvislosti s myšlenkami feminismu.
Za tyto snímky vyhrála cenu Kodak Nachwuchs Förder Preis za sérii „ Autoportréty“ (2001), Cenu Jaromíra Funkeho (2004) a v roce 2003 získala s Petrem Hrubešem první místo na Czech Press Photo (kategorie „ Umění“).
Živí se rovněž jako fotografka módy (většinou spolu s Petrem Hrubešem).

 

Martin Smékal - Věcnosti

Věci, jejich fragmenty, předměty opotřebované, zapomenuté, nebo vyhozené
a znovu nalezené, v bazarech objevené. Některé z nich, ty obzvlášť podivné, které už nikdo nepoužívá ani nepotřebuje vystupují na fotografiích ve svých nových rolích, v bizarních uskupeních, v rozmanitých spojeních a souvislostech. Fotografováním jsou znovu zhodnocené. Jiné předměty a objekty, nalezené na okraji městské krajiny, jsou při fotografování ponechány v místě nálezu tam, kde se přetvářely působením času i stopami lidské činnosti. Asi tak vznikal soubor „Věcnosti“ – fotografické záznamy o vnímání světa prostřednictvím věcí.
                                                                                                                Martin Smékal

Martin Smékal (*1954)
Narodil se a žije v Ostravě, jeho fotografické práce jsou inspirované, nebo volně souvisejí s prostředím průmyslové Ostravy. Na jeho fotografiích se objevují městské krajiny, fragmenty města, nebo i zátiší z předmětů, nalezených na periferii města (např. v souborech „Věci a místa“, 1997, „Druhá vrstva“, 1999, nebo „Bezpečné úkryty“, 2004) sporadicky také portréty a akty snímané nejčastěji v konfrontaci s industriálním prostředím („Občasné příležitosti“).
Je absolventem ostravské Lidové konzervatoře (1979) a Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (1999), v oboru fotografie se však neprofesionalizoval
a věnuje se prakticky pouze své volné tvorbě. Svými fotografiemi se podílel na řadě samostatných i kolektivních výstavách, z těch významnějších uveďme např. Funkeho Kolín 1993, výstavy se skupinou „Milan“ (Bombej 1999), nebo „15 z Fiducie“ (Brusel, 2010) a řady výstav prezentující Institut tvůrčí fotografie.


Jsem rád, že mi fotografie zůstala pro radost

Rozhovor s fotografem Martinem Smékalem


Ve vašem životopise jsem se dočetla, že jste s fotografováním začal poměrně brzy – co vás na fotografii uchvátilo? A tušil jste tehdy, že vás bude provázet celým životem?
„Na počátku to bylo takové to poznávací období. Když má člověk 15, 16 až 18 let, tak se rozhlíží po světě a hledá se. A u fotografie mě už tehdy zaujalo, že výsledek byl poměrně snadno dosažitelný, i když mluvím o době sedmdesátých let, kdy technika byla na úplně jiné úrovni, než je dnes a fotograf musel zvládat mnoho technologických úskalí, rukodělných činností, práci v temné komoře. A tohle vše bylo důvodem, že to třeba některé odradilo. Mě se ale líbilo, že fotografie byla po obrazové stránce přístupná, srozumitelná, připadalo mi to jako docela snadné – člověk spojil oko, fotoaparát a objekt a už to bylo… Cesta od vjemu, od pocitu k výsledku se mi zdála schůdnější, než u jiných druhů umění. A že u fotografování vydržím až doteď, tak to jsem tehdy opravdu netušil.“

První aparát jste měl od otce – měl jste v něm nějaký vzor?
„Pokud můžeme mluvit o nějaké přenosu informací z generace na generaci, tak se to týkalo spíš toho technického zázemí. Měl jsem možnost „laborování“ v temné komoře, díky otci jsem měl možnost si vše vyzkoušet, protože to základní pro zhotovení fotografií doma zkrátka bylo. Ale není divu, protože o nějakých minilabech, tiskárnách apod. nebylo tehdy ani slechu. A kdo chtěl fotografovat, musel počítat s tím, že se čas od času musí zamknout do koupelny coby provizorní temné komory a k nelibosti celé rodiny ji nějaký čas okupovat (smích). A byť to byla procedura zdlouhavá a otravná, vím o mnoha dnešních fotografech, kteří se vrací k magii červeného světýlka a k vůni vývojky v temné komoře. “

A vy se také vracíte?
„Já mám komoru pořád. A po nějaké době, kdy jsem fotil jen na digitál, jsme se spolu s dcerou, která studuje fotografii na ostravské univerzitě, do komory vrátili, všechno oprášili a začali ji zase využívat.“

Takže máte pokračovatelku?
„Je to zvláštní. Dcera fotku studuje, ale na rady moc nechodí. Občas mi některé své fotky ukáže, něco jsme dokonce třeba vyfotografovali spolu, ale ona má na fotografii už svůj hotový a pevný názor. Snad se nechce nechat ovlivňovat, nebo mě bere jako příliš věkově vzdáleného, nevím… V našem případě nejde o nějaké tvůrčí pouto, spíš jen vedle sebe paralelně fotíme a občas jeden druhému koukáme přes rameno.“

A jak se vám líbí její práce?
„Musím říct, že mě někdy mile překvapí, jsou to z mého pohledu odvážné fotografické úlety, které, kdyby bylo po mém, bych nikdy takhle nevyfotil. Třeba proto, že mi na fotografii něco kompozičně vadí, technicky to třeba není úplně v pořádku, ale když se na to nezaujatě podívám, tak to nakonec přijmu i se všemi drobnými nedokonalostmi.“

Vaše profesní osudy ale šly poněkud jinými cestami, než těmi fotografickými – střední škola, manuální práce, pak geologie na VŠB (a při tom Lidová konzervatoř)… Proč ne přímo obor fotografie?
„Já jsem maturoval v roce 1974, což byla doba, která studiu uměleckých oborů nebyla příliš otevřená. V tehdejším Československu šlo vysokoškolsky studovat fotografii jen na FAMU v Praze a na VŠMU v Bratislavě, kde byly náročné několika stupňové přijímací zkoušky, což mě trochu odradilo. Navíc rodiče tomu rovněž nebyli nakloněni, protože studovat mimo Ostravu by pro ně znamenalo velkou finanční zátěž. Původně jsem chtěl studovat chemii, nakonec se z toho vyvinula geologie. Ale už během VŠB jsem věděl, že fotografie pro mě bude důležitá, takže jsem začal docházet na Lidovou konzervatoř, kde tehdy působil ing. Sousedík, člověk s velkým charismatem, který mě hodně ovlivnil.“

Nakonec jste ale vystudoval oba cykly Institutu tvůrčí fotografie v Opavě – měl jste tedy potřebu se ve fotce „profesionalizovat“?
„Je fakt, že jsem nepřestal doufat, že bych své znalosti ve fotografii nějakým smysluplným způsobem mohl využít. A párkrát se i naskytla příležitost, ať ještě během studia Institutu, tak po jeho dokončení, věnovat se fotografii profesionálně. V té době jsem už ale byl ve zralém věku, měl jsem rodinu a díky finanční situaci jsem si to zkrátka nemohl dovolit. Nemohl jsem si dovolit opustit geologii a začínat někde od začátku za pár korun. Ale musím říct, že některým kamarádům, původně fotoamatérům se ten sen splnil, stali se profíky. Ale to, co nás tehdy spojovalo, to nadšení a radost z focení, se u nich postupně vytratilo. Protože jen nepatrné množství z nich mělo po každodenní fotografické práci chuť ještě ve volném čase vzít fotoaparát a fotit si jen tak pro radost. A tak splněné přání stát se fotografem jim nakonec zadusilo tu radost. Takže jsem rád, že mě fotografie pro radost zůstala.“

V Institutu tvůrčí fotografie jste začal studovat už coby hotová fotografická individualita díky své dlouholeté předchozí praxi. Nedocházelo ke střetům hotové osobnosti s osobnostmi pedagogů, kteří vás třeba chtěli formovat cestami, které vám nevyhovovaly?
„Nevím, jaká situace tam panuje dnes, ale já byl studentem Institutu hned po jeho založení na počátku 90. let. Tehdy tam byla velice otevřená atmosféra, která umožňovala velkou tvůrčí svobodu. A jedním z velkých přínosů byl neustálý kontakt s ostatními, konfrontace se spolustudenty, což byli v té době především lidé středního věku, pokročilí fotoamatéři, mladých středoškoláků tam bylo minimum. Naše studijní skupina, se jako první na ITF dopracovala k magisterskému absolutoriu v době, kdy většina z nás studentů už dávno překročila střední věk a tak naši skupinu někteří ironicky nazývali „gerontologický kroužek“ (smích). Tito první magistři fotografie pak založili fotografickou skupinu MILAN a uspořádali několik kolektivních výstav v Česku i v zahraničí.“

Jaké je vaše „civilní“ zaměstnání? Poskytuje vám nějakou inspiraci pro fotografování?
„Pracuji v malé firmě, která se zabývá geologickým průzkumem kontaminovaných území z hlediska vlivu na životní prostředí. A co se týče té inspirace – to jste mě odhalila, protože to skutečně tak funguje (smích). Často se dostáváme do tzv. brownfieldů, což jsou opuštěná území poničená průmyslovou výrobou, a to jsou místa, kde lze najít úžasné pohledy či objekty. Takže do některých se vracím a fotím, ale ne vždy to je možné, protože mnoho těchto areálů je přísně střeženo jako třeba areál bývalé rafinérie Ostramo.“

Jak vypadá vaše cesta za fotkou? Jste typ, co má pořád foťák po ruce, „kdyby náhodou“ anebo jde o cílené „výpravy“?
„Já používám oba dva způsoby. Aparát, v tomto případě digitál, mám stále u sebe, je výjimkou, že bez něj odejdu z domu. Třeba právě teď, jsem měl strach, zda nepřijdu na náš rozhovor pozdě, protože když jsem šel před chvílí z práce, tak jsem na ulici uviděl zajímavý moment a zkrátka jsem musel běžet a vytotit to (smích). Druhý způsob je, kdy mi na motivu té fotky hodně záleží, pak volím jinou techniku, fotím na film s klasickým vyvoláváním a ta práce je pomalejší, příprava náročnější. Je to, jak jste říkala, výprava za fotkou na určité místo. Na tom je zajímavé to, že dané místo třeba zahlédnu letmo, když třeba projíždím kolem tramvají a říkám si - tam se musím vrátit až na to bude čas. Ale mnohdy, když pak na dané místo s celou fotografickou výbavou dorazím, se stane, že už to „jaksi není ono“, že to kouzlo okamžiku je pryč, vyprchalo a důvod zachytit vyhlédnuté místo už zkrátka není. Pak zklamaně odcházím hledat dál.“

Jako kluk jste začínal s fotografiemi romantických zasněžených lesů za Ostravou – nemáte chuť se tam někdy vrátit a na chvíli si odpočinout od průmyslové krajiny a města?
„Nemám (smích). V městském prostoru opoužívaném a opotřebovaném lidmi, je pro mě taková vizuální nabídka, že jsem zde z fotografického hlediska šťastný. Kdysi před lety, kdy byl ještě prales Mionší pro turisty uzavřeným územím, jsem se tam dostal díky svému příteli, fotografovi lesů. Hrozně jsem se těšil, představoval neprostupný prales, ale jako fotograf jsem byl zklamán a dost těžce jasem tam hledal motivy pro fotografování. Poetika krásných barevných kalendářů s líbivými přírodními motivy je mi vzdálená (smích).“

Soubor „Věcnosti“, který vystavujete v Aréně, zobrazuje buď staré, odložené věci, věci z výloh bazarů nebo předměty někde v krajině – co se vám na nich líbí, čím vás inspirují, proč je vlastně fotíte?
„Když procházím krajinou nebo městem, tak mi padne do oka mnoho předmětů. A proč zrovna vyfotit právě je? Pravděpodobně tam zafunguje nějaká představa, potlačené přání, nebo symbol možná i ve smyslu pana Freuda (smích). A také kouzlo tajemství.“

Věcnosti – je to trochu podobné se slovem „věčnosti“ – má to nějakou souvislost s tím, že již vyhozené věci, které dosloužily, které někdo dal do bazaru nebo někam pohodil, vy vyfotíte v nových souvislostech a tím je tedy „recyklujete“ a vytváříte jim další – díky fotkám – věčný život?
„To je milé, že si to takhle interpretujete, ale nebylo to původním záměrem. Já jsem si slovo „věcnosti“ vymyslel, chtěl jsem, aby už z názvu bylo patrné, že tento soubor je zaměřen jen a jen na předměty, na žádné z fotek se totiž neobjevují lidé. Spíše jsem měl trochu obavy, že to bude vykládáno jako „věcný“ přístup k realitě, ale názvem jsem chtěl jen podtrhnout spojitost tohoto fotografického souboru s věcmi, které v něm hrají hlavní roli.“

Znáte prostor foyer KSA? Těšíte se na své fotky tam?
„Těším se velmi. Jednak proto, že je to hezký, skvěle vyřešený interiér, ale také si cením renomé toho výstavního prostoru. Pokud někde vystavují jednou paličkované krajky, příště obrazy, jindy lepené modely letadel a pak třeba fotografie, tak má dané místo docela jiný „zvuk“, než když jde o výstavní prostor, který má nějaký koncept a kde někdo zodpovědně vybírá co bude vystaveno a ví proč. V takovém prostředí jako KSA je pak čest vystavovat.“


Ptala se Alice Taussiková







 

Pavel Mára (1951) vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze (1967–1971) a poté dvakrát absolvoval FAMU (mezi roky 1971–1975 katedru kamery, v letech 1976—1981 katedru fotografie).
Márův tvůrčí styl se začal utvářet v 2. polovině 70. let, kdy v oblasti zátiší pracoval na rozsáhlém minimalistickém barevném cyklu Mechanická zátiší. Po období věnovaném polyekranu se v druhé polovině 80. let přeorientoval na figurální tvorbu a zaměřil na fotografie na pomezí portrétu a aktu (např. soubory Roušky z roku 1989, Triptychy z roku 1993). Na velkoformátový soubor Korpusy z roku 1988 navázal na konci 90. let cyklem Mechanické korpusy. V posledním desetiletí dále vytvořil řadu aktů Madony (1999), které byly součástí pavilonu České republiky na výstavě EXPO 2000 v Hanoveru, figurálně orientovaný soubor tisků na plátně Prostor (2002) a velkoformátové tisky na plátně Hlavy, Triptychy a Průhledy-Tunel.
V současnosti působí na ITF v Opavě.

Je mi blízká sochařská stylizace

Rozhovor s fotografem Pavlem Márou



Vy jste už vystavoval na mnoha místech, ale, pokud jsem se dívala správně, tak v divadle ještě ne…
„V divadelním prostředí jsem vystavoval jen jednou a bylo to shodou okolností právě tady v Ostravě v roce 1998, kdy jsem měl výstavu ve foyer Divadla Jiřího Myrona.“

A jak se vám líbí prostředí Arény?
„Já jsem zatím viděl jen snímky interiéru, ale už z nich je patrné, že je to krásný prostor, který je udělaný velice výtvarně a pohodlně pro diváky. Takže se těším, až tam moje fotografie budou vystaveny.“

Vy jste nejprve na FAMU vystudoval kameru a pak fotografii. To nebývá úplně obvyklé…
„Taky to nebyla úplně obvyklá doba a bylo složité v ní studovat. Já měl štěstí, že jsem se dostal na kameru, přestože jsem se hlásil na fotografii. Tenkrát byl na FAMU vynikající pedagog profesor Ján Šmok, který mě sice na fotografii chtěl, ale nakonec jsem se do toho ročníku nevešel, tak se mě zeptali, zda bych nechtěl studovat kameru. Po čase mi nabízeli, zda na fotografii nechci přejít, ale mě se na kameře líbilo, takže jsem tam zůstal a dostudoval ji. Chtěl jsem pracovat jako fotograf. Jenže k tomu bylo nutno být registrován ve Svazu výtvarných umělců - abych vůbec mohl být na volné noze, sehnat práci a dostat nějaký honorář. A když jsem se ve Svazu chtěl registrovat, tak mi řekli – my víme, že jste fotograf, ale vystudoval jste kameru, tak se věnujte tomuto oboru. A já tím pádem nemohl pracovat. Proto jsem se rozhodl vystudovat ještě fotografii, abych měl klid. Sice mi to bylo umožněno, nicméně studovat jsem mohl jen externě, takže jsem si vše platil sám. A když jsem se po absolutoriu opět ucházel o registraci ve Svazu, tak mi řekli – vy jste sice vystudoval fotografii, ale externě, takže vás někdo platil, tak ať vás taky zaměstná. Takže jsem pracoval na jména svých kamarádů a účty šly přes ně. Byla to šílená doba…“

Kamera může působit pro nezasvěceného atraktivněji – nejen, že je to dynamická záležitost, ale i to prostředí filmu, televize…
„Kamera ve filmu či televizi má pro mne jednu velkou nevýhodu - je to kolektivní práce. Silně kolektivní práce. A pro mě byl kolektiv problém, já jsem vždycky raději pracoval individuálně – sám jsem chtěl vše vymyslet, nasnímat. Proto pro mě nepřipadalo v úvahu věnovat se profesi kameramana. Proto i mé studium kamery bylo zaměřeno na multiprojekci, která pracuje s fotografií.“

Multiprojekce neboli tzv. polyekran je zajímavá filmová záležitost, které se tady zase moc lidí nevěnovalo – pro co nebo koho jste dělal? A je možno vaše práce někde vidět?
"Polyekran je české unikum, představené poprvé na EXPO 1958 v Bruselu, je spojené se světovými jmény Radoka a Svobody. Já jsem se pokoušel o čistě výtvarné řešní. Vidět je v provozu nelze, existují jen fotografické záznamy z těchto programů a také, samozřejmě, diapozitivy, které se v multiprojekci používaly. Diapozitivy jsou uložené pěkně v krabicích, společně se scénáři nakreslenými na milimetrovém papíru, ale daly by se digitalizováním oživit. Audiovize jsem realizoval se studiem Made in publicity, které umělo vše vyrobit. Spolupráce s nimi započala při mé absoloventské práci, multiprojekci s názvem Polovodiče, a protože se jim líbila, tak pokračovala i na dalších programech. Byly to například i dva programy s názvy Kov a Sen o počítači z roku 1983, které vycházely z mého fotografického cyklu Mechanická zátiší, což byly výtvarně pojaté fotografie, barevné struktury, jejichž podkladem byly průmyslové materiály – umělé hmoty, plechy, šlo o reálnou fotografii, ale silně výtvarně stylizovanou, o jakýsi abstraktní minimalismus – a tyto fotografie jsem pak rozpohyboval.“

Od Mechanických zátiší na začátku kariéry jste přes portréto-akty přešel k jakýmsi, jak jsem si to pro sebe nazvala, aktům-objektům. Co řídilo směr vaší profesionální cesty?
„Tělo bylo pro mne vždy důležitým fotografickým tématem, už v roce 1969 jsem připravil soubor černobílých fotografií, kdy jsem těla zvětšoval do velkých detailů – dá se tedy říct, že jsem tělem začal. Pak jsem se obrátil, možná i díky multiprojekci, k Mechanickým zátiším, a v polovině 80. let jsem se znovu pustil do práce s figurou, kdy jsem začal fotografovat na speciální kontrastní materiál na přesvětlené ploše s tělem v pohybu. Při snímání jsem záměrně používal pohybovou neostrost, synchronizoval jsem pohyb objektivu s modelem. Byl to jakýsi fotografický balet. Koncem 80. let jsem se zaměřil na portrét a fotografoval jsem většinou své kolegy výtvarníky, známé osobnosti – a vznikl jakýsi mystický soubor portrétů – stínoher. Tato etapa vyvrcholila v roce 1989, roce sérií s názvem Roušky inspirovanou Veroničinou rouškou. Fotografie jsem zvětšoval na fotografické plátno metrových rozměrů a v mokrém, deformovaném tvaru zavěšoval na zeď, po vysušení vznikla stabilní jakási reliéfní foto-socha.“

Vaše akty-objekty (soubory Mechanické corpusy, Madony, Černé corpusy, Prostor v prostoru) – zpodobňují lidské tělo coby objekt, figurínu… Vnímáte takto člověka – jako odlidštěného tvora?
„Něco takového tam možná bude, protože jsem měl vždy problém se fotograficky k člověku přiblížit, přesně jej zaznamenat. Proto jsem nikdy nemohl dělat dokument, mě zajímala vždy určitá stylizace, abstrakce. A po "neživotných" Mechanických zátiších jsem se pokoušel věnovat lidskému tělu i portrétu podobným stylem. Přesto jsem v roce 1993 nafotografoval velkoformátové Triptychy, které jsou mým asi nejreálnějším, nejvěcnějším pohledem na člověka, nicméně určitá sochařská stylizace, která není pro fotografii typická, je mi velmi blízká.“

S tím možná souvisí to, že jste pro obrazové publikace o sochařích fotil jejich díla. Máte k sochám nějaký speciální, bližší vztah?
„Určitě ano, protože má oční indispozice mi neumožňuje vidět svět plasticky, vše vidím plošně jako když se díváte pouze jedním okem. Proto vjem plasticity rád nahrazuji i dotekem. I možná proto ve fotografii rád vyjadřuji objem, plastičnost, která mi v mém vnímání chybí. A sochy, které jsou plastické, které si můžu obejít, symbolicky i doslova je jaksi "osahat", ty mi toto poskytují. I proto mám sochařství rád a inspiruje mě – třeba pro mou sérii Mechanické corpusy.“

Mechanická zátiší, Polovodiče, Kov, Sen o počítači, Magické auto – to jsou názvy vašich AV programů. Jste fascinován technikou?
„Ano, technika mě vždy fascinovala, vždyť i fotografie je unikátním technickým záznamem našeho světa. A tento technický přepis je čím dál dokonalejší, jednou bude dokonalejší než sama realita, v 3D prezentacích se dokonalosti již dotýká. Asi i proto jsem toto technologické opojení reflektoval ve své práci, ale svými fotografiemi jsem se pokoušel hledat i podstatnější východiska pro život, bez spojení s těmito civilizačními výdobytky, vždyť je to vlastně jenom iluzivní změť drátků.“


Jak se vám z tohoto pohledu líbí ostravský industriál – třeba Dolní Vítkovice?
„Znám krásu těchto žhavých provozů ještě v originále. V 70. letech jsem ve Vítkovicích často fotografoval a vznikly tam i některé fotografie z mého cyklu Mechanická zátiší. Například snímek s názvem Žhavé plechy, který jsem realizoval při technické chybě na válcovací lince. Plechy se naštosovaly do úžasných tvarů, kde se prolínaly žhavé elipsy s chladnoucím namodralým kovem. Je vynikající a záslužné, že ostravský industriál bude zachován i pro příští generace. Těším se, že se tam brzy znovu podívám.“

Učíte na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě – jak to vidíte s budoucností české umělecké fotografie?
„Určitě je budoucnost české fotografie slibná. Vždyť je například u nás šest vysokých fotografických škol a nespočet středních. Fotografie se možná, jak prorokoval profesor Ján Šmok, dostane i do osnov základních škol. Ale možná nejvíce záleží na odvaze mladých lidí se vymanit právě z tohoto sevření a diktátu pomyslné úspěšnosti. Měli by jít víc svou vlastní cestou a nebát se momentálního nezájmu o svá díla. Cesta uměním není nikdy zcela přímá.“

Jací jsou současní mladí fotografové – drží se nějakého směru nebo jsou to vyhraněné individuality?
„Hledají sami sebe a jsou někdy až příliš ovlivněni současnými uměleckými trendy. Ve škole je jim "předestírána" celá škála historických i současných pohledů na fotografii. Není dobré se věnovat tomu, který je momentálně nejvíce protěžovaný a přes vidinu "sladkého" ocenění se nepokusit vytvořit svůj individuální v daném momentě třeba neatraktivní styl. Je nutné si věřit a hlavně vytrvat.“

Kdo je váš oblíbený fotograf a proč?
„Měl jsem vždy oblíbené umělce mimo fotografii. Obdivoval jsem, když zůstanu v Česku, například skupinu malířů a sochařů 12:15, ale i kubistické sochy Gutfreunda či práce Šimotové, Grosse, Medka, Johna, Boštíka atd. Neměl jsem fotografické vzory, ale samozřejmě Drtikol, Funke či Sudek jsou nádhernou klasikou, kterou mám velmi rád a určitě v ní hledám i inspiraci.“

Představíte nám svými slovy díla, která budou vystavena v Aréně?
„V Aréně vystavím cykly s názvem Madony'99 a Triptychy z roku 2005. Madony'99 jsou stylizovaným "inverzním" pohledem na současnou ženu. Gesto rukou naznačuje držení dítěte, ale náruč je prázdná. Převrácená tonalita do negativu a osvětlení figury je koncipováno pro negativní prezentaci. Je to původní analogová verze zhotovená speciální výtažkovou metodou na barevné Cibachromy, velkoformátová digitalizovaná varianta tohoto cyklu byla součástí pavilonu České republiky na výstavě EXPO 2000 v Hannoveru. Premiérově představím i triptychy postav, které vycházejí z cyklu Triptychy z 90. let, ale jsou prezentovány jako originály zdrojových velkoformátových negativních filmů. Jsou to pohledy na nehybné postavy z podhledu, přímo v ose a z nadhledu, které jsou zaznamenány velkoformátovou kamerou, jako když se fotografuje architektura, aby se nezbíhaly linie. Je to jakýsi "věcný" pohled na člověka, který Anna Fárová interpretovala jako pohled do minulosti, přítomnosti a budoucnosti.“



Ptala se Alice Taussiková




 

VERNISÁŽ VÝSTAVY
Foyer Komorní scény Aréna
v úterý 14.2. 2012 v 17.00 hodin

V OSTRAVĚ
Výstava ke 100. výročí narození fotografa Františka Krasla (1912-1998)

26. 1. 2012 do 29. 2. 2012
Divadlo Jiřího Myrona, Galerie Opera
Divadlo Antonína Dvořáka, Galerie Thálie
Kurátor: Martin Popelář

14. 2. – 30. 4. 2012
Komorní scéna Aréna
Kurátor Roman Polášek

V Komorní scéně Aréna budou vystaveny fotografie industriálních krajin Ostravska, které František Krasl fotil průběžně od 50. let. Soubor bude sestaven převážně z barevných originálních zvětšenin, které zapůjčila paní Kraslová a Archiv města Ostravy. Kromě prací zastoupených v knize Ostrava barevná, budou vystaveny i téměř neznámé snímky.

Významný český fotograf František Krasl, místecký rodák, se fotografem vyučil u svého otce. Studoval také na fotografických školách v Mnichově a Berlíně. Patřil u nás k průkopníkům barevné fotografie. Fotil portréty, krajiny a prostředí těžkého průmyslu, především doly a válcovny. Do Státního divadla v Ostravě byl přijat jako divadelní fotograf v roce 1954, zde působil až do roku 1981, tedy více než čtvrt století. V divadle začal fotit portréty herců a stal se vyhledávaným portrétistou. Fotil scény a divadelní představení souborů činohry, opery, baletu a operety – Národní divadlo moravskoslezské má díky němu rozsáhlý a vysoce kvalitní divadelní fotoarchiv. Některé soubory fotografií vydal knižně, k těm významným patří publikace Ostrava barevná z roku 1963 nebo Roháče z roku 1970.

 

VERNISÁŽ VÝSTAVY

Foyer Komorní scény Aréna

Pátek 25. listopadu 2011 v 17.00 hodin

Babička v lázních

Moje 87 letá babička Růžena kdysi jezdívala často do lázní. Vždy po návratu nám vyprávěla o svých zážitcích, které pak barvitě popisovala. Ovdověla mladá, krásná a o nápadníky neměla nouzi. Procedůry v lázních střídala dlouhými procházkami po kolonádách a schůzkami se svými ctiteli. Když jsem se loni ocitla ve stejných lázních, babička Růžena se mi tam začala zjevovat. Všude byly její příběhy, vůně parfému, viděla jsem jí skrz sklo hotelových oken…

Životopis:

Mína Mládková

nar.1969 v Českých Budějovicích

- 1984–1988: SOU polygrafické, maturitní obor reprodukční grafik-fotograf, 

   Praha
- 1989–1996: FTVS UK, učitelský obor tv-geografie (magisterské studium),

   Praha
- 1996–1998: pobyt v USA
- 1997: Cuyahoga Community College (Photography class), Cleveland, Ohio,

   USA
- 1998–2003: Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (Bc.A.)
 

Je provozovatelkou oděvní galerie Mata Hari v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově.

samostatné výstavy

- 1998 Neopiktorialismy (spolu s Martinem Říhou), Galerie kavárna Medúza,

   Praha
- 1998 Femme Fatale, galerie Rubikon, České Budějovice
- 2004 Sny a dny, Galerie Caffe Ambient, České Budějovice
- 2005 Fragmenty (spolu s Janem Brančem), Galerie Caffe Ambient,

  České Budějovice

- 2009 Šípková Růženka, Antikvariát a galerie Bastion, Tábor
- 2011 Jihočeský výlov 4, Sen Tygra, Taneční prostor Kredance,

  České Budějovice

společné výstavy

- 1999 Portréty, galerie Pod kamennou žábou, České Budějovice
- 2000 Seznam, Galerie Solnice, České Budějovice
- 2004 Vnitřní světlo krajiny, festival Sgrafitti open, Německý spolkový dům,

  Slavonice
- 2005 Okno do divočiny, Březník, Šumava
- 2007 Jihoženským okem (JO), Galerie Bazilika, České Budějovice
- 2007 KontAKTfoto 2006, Galerie Brömse, Františkovy Lázně
- 2007 Vnitřní prostor ženy, Chebské dvorky, Galerie G4, Cheb
- 2007 Jihoženským okem 2 (JO2), Radniční věž, Třeboň 2008 Jihoženským

  okem 2 (JO2), Foma, Hradec Králové
- 2008 Jihočeský výlov 2, Jihoženským okem 3 (JO3), Galerie Bazilika,

  Galerie Solnice, České Budějovice
- 2008 Chebské dvorky, Cheb
- 2008 KontAKTfoto 2007, Galerie G4, Cheb
- 2008 Jihoženským okem, České centrum, Bratislava
- 2009 Jihočeský výlov 3, Jihoženským okem 4 (JO4), Galerie Solnice,

  České Budějovice
- 2009 Chebské dvorky, Cheb
- 2010 Chebské dvorky, Cheb
- 2010 KontAKTfoto 2009, Galerie G4, Cheb
- 2011 KontAKTfoto 2010, Galerie G4, Cheb
- 2011 Chebské dvorky, Cheb

Kontakt: mina.mladkova@seznam.cz


 

První večeře Páně 1929 aneb Na tom našem dvoře, všecko to krákoře

VERNISÁŽ
Foyer Komorní scény Aréna - úterý 20. září - 17.00 hodin

První večeře Páně 1929


Léta nosím v hlavě myšlenku s docela ostrým a jasným obrysem. Myšlenku dvou nejsamozřejmějších věcí. Narození a smrti, a vším mezi tím. Celý ten čas trávím docela poctivou, hektickou přípravou. Sháním potřebné informace, rekvizity, zkouším jednu formu sdělení za druhou.
A najednou krabice zaprášených skleněných desek kdesi z půdy, desek fotografa amatéra, zdejšího prvorepublikového lékaře patologa, lékaře fotoamatéra. Neumělý technický projev, obrázky poškrábané, potrhané, částečně vymazané, často zcela nečitelné. Rodina a přátelé, kolegové i pacienti, pitevna, krajina, svátky i pátky, radost z narození dítěte, jedinečné pózy před stiskem velkoformátového přístroje, patologické studie, chladný profesionální režim u pitevního stolu ... Všednost a banalita, groteska i drama, sentiment, absurdita, však nesmírná poesie. Hluboký živočišný projev. Krása. Vše, co mi přinášejí mé představy. Neuvěřitelné. Jako by se všechna moje skrytá přání otiskla do toho skla / více jak dvou stovek skel / někde na půdě, kde mi je osud uchoval a přesně ve správné chvíli věnoval.
Velmi prostý opak dosud nečekaně nalézaných a zveřejňovaných souborů, např. profi ateliéru Langhans, Šechtl a Voseček, snad i Miroslava Tichého apod. Také tento soubor má svou ojedinělost, výjimečnost a nezařaditelnost. Snad pro svoji skromnost, pravdivost a pokoru.
Tento dar zpodobňuji k obrazu svému. Asi tak, jako když muzikant objeví noty neznámého, divadelní režisér nacvičí Šejkspíra, Jakubisko natočí Čachtickou paní. Podstatnou část ponechávám v prvotní formě, část pak dovyprávím, převyprávím, parafrázuji, použiji fotografie z vlastního archívu, část nafotím nově-staře, však se silnou pokorou k zanechané prvotní formě. Vše zarámuji do stejně starých dřevěných, zašlých, oprýskaných a také často nalezených rámů. Opatrně tak překračuji velmi jemnou, až neznatelnou hranici mezi fikcí a skutečností.
Neznám jména tehdejších aktérů, jejich osudy, ba ani jejich hroby. Jen skrze plot dům s tušenou, dnes již přestavěnou, půdou a rozpadlou zaprášenou krabici. A fotografii s nápisem „První večeře Páně 1929“. Postupně odkrývám historii, avšak zlehka, bez invaze. Mohu tak uchopit a vyprávět příběh bez předsudků. Příběh, ve kterém komunikuji toliko s obrazy vyvstávajícími ze skleněných desek. A s lidmi, kteří ožívají a stávají se mými blízkými spolupracovníky, snad přáteli a především kritiky, co mi nic nedarují.
Banální „momentky“ krajiny, automobilu, andulky, holubníku a opice, stavenišť a kluziště, náměstí, zahrad a kůlny, vánoc a telefonní ústředny, avšak díky technické nedokonalosti záznamu a díky uplynulému času jenž se otisknul ve skleněných špatně uložených deskách, působí poeticky a křehce. Veselím až groteskností jsou napadeny portréty výletníků, vousatých šprýmařů, v jednořad nastoupených sportsmenů. Není zde smutného výrazu. Fotografie služebné, čtenáře, rodičů a prarodičů s dítětem, zaměstnanců a všelijakých lidiček jsou prostoupeny atmosférou přátelství a empatie, nadšení a hravosti, úsměvů a pokory, ale také nepovyšované profesionality. Tváře vyzařují klid, obětavost, důvěru ve své okolí a v sebe sama. Klidně, věcně a všedně působí doteky smrti u patologických studií, u detailů lidských anomálií a orgánů, záběrů z pitevny a laboratoří.
Přítomnost smrti v životě většiny z nás je něčím co není, čeho se bojíme, co si nepřipouštíme. Na takové mohou tyto fotky působit překvapivě, nepatřičně, odtažitě, snad odpudivě. Pokrytecké? Fotografie nezobrazují nic víc a nic míň nežli zrození, život a smrt. Tedy bytí a nebytí člověka. A tím jsme přece my všichni!
Celý soubor jsem zpracoval sotva z poloviny. Je stále mnoho ukrytého v zaprášeném, zdevastovaném skle. A je mnoho otázek, které musím zodpovědět. Chci najít tehdejší aktéry, už také jejich jména, jejich osudy a jejich hroby. A nafotografovat a zkonfrontovat současnou skutečnost s fantazií, kterou nyní předkládám. Blíží se důchod, snad to stihnu!
Jsem přesvědčen, že v dnešní rychle plynoucí době se lidé rádi zastaví nad zastaveným časem. Fotografie přináší mnoho nového, hekticky a dynamicky rychle vznikajícího a někdy rychle zanikajícího. Hranice fotografických žánrů jsou postupně stírány a samotná fotografie silně expanduje do ostatních médií. Ale zažívá i silnou invazi zvenčí. Asi to tak má či musí být. A je to dobře. Jsem však přesvědčen, že samotná fotografie není mrtva a má stále co nabídnout. Formální i obsahové vyznění budiž tak srozumitelné jak pro klasické, tak pro dnešní, snad moderní / probůh, nikoli trendové-hrozný termín / vnímání fotografie a zajisté i budoucí. Myslím, že nikoho neurazím, jen doufám, že někoho trochu potrápím, zvednu ze židle. Celý soubor tvoří kompaktní, srozumitelný tvar s poselstvím z minulosti a posláním a zprávou do budoucnosti. A tak bych rád, aby nezapadl.
Zde jest toliko pravdivý příběh o jednom životě se snesitelnou dávkou magického podtextu a fantazie, které však k životu bezprostředně také patří. Nebo snad ne?

Celý soubor můžete v pedefku shlédnout na www.jaroslavmalik.cz
Snad i video z vernisáže.



Jaroslav Malík
fotograf, učitel, cyklista, kaktusář apod.
 

Vernisáž výstavy se koná 9. května 2011 v 17.00 hodin.

ROSTISLAV PAVLÍK / KONČÍM...



Rostislav Pavlík (1966), začínal jako obráběč kovů, kulisák, pracovník Charity Ostrava, odborný dozor na skládce, také nezaměstnaný, … i keramik a umývač oken v nemocnici (zvláště v márnici to bývalo zajímavé), zahradník, obslužník parkoviště a fotograf. Už z výčtu autorových zaměstnání je jasné, že se bude jednat o ryzího fotografického amatéra, o to více však zapáleného pro fotografii.
V Komorní scéně Aréna se Pavlík představuje výběrem inscenovaných fotografií s příznačným názvem „Končím…“. Tyto fotografie pořizuje od konce 80-tých let, a svou poetikou, hravostí a osobitým humorem jsou blízké, jak fotografům „slovenské nové vlny“, tak třeba i světově proslulému panu Witkinovi, se kterým Pavlíka spojuje použití fotografie, jako manýristického inscenovaného obrazu. V současné době se Pavlík daleko více věnuje fotografování čistého černobílého dokumentu, necháme se tedy překvapit, jak to bude s jeho „Končím…“ a inscenovanou fotografií.


Výstava potrvá do 16. července 2011
 

Vernisáž výstavy ve středu 9. února 2011 v 17.00 hodin

Výstava potrvá do 29. dubna 2011

„Okraj vesnice. Muži v nedělní krajině, hlavně ne míč. Klid, vyčkávání, širokoúhlý objektiv. Projekt věnuji všem milovníkům trávy, spadaného listí a české vesnice."

Tomáš Pospěch (*1974) je historik umění, fotograf, volný kurátor. Žije v Praze a v Hranicích. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (1992–1998), dějiny umění na FF UP v Olomouci (1992–1995) a na FF UK v Praze (1995–1999). Zaměřuje se především na fotografii a výtvarné umění střední Evropy. Je autorem více než dvaceti knih, například monografií Vladimíra Birguse, Jindřicha Štreita nebo publikace o současné slovenské dokumentární fotografii, je spoluautorem výstav a knih Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let 20. století nebo Tenkrát na Východě, Češi očima fotografů 1948–1989. Připravil retrospektivy Jindřicha Štreita a Viktora Koláře, skupinové výstavy Marginální architektura; Via Lucis 1989–2009, Fotografie české společnosti nebo Nový život/Nový dokument. Pravidelně publikuje v časopisech Ateliér, Fotograf, Imago, Camera Austria, Photonews, Reflex. Ve vlastní fotografické tvorbě se zaměřuje na konceptuálnější přístupy – Majitelé hradů (2002–2005), Krajinky.jpg (2002–2005), Bezúčelná procházka (2004–2008), Hrady a zámky ČR (2004–2005, 2009), kde reaguje na vizuální stereotypy, narušuje hranice tradičního dokumentu a žánru krajiny. Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v letech 1997–2007 působil rovněž na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

 

Od 20. listopadu 2010 do 31.ledna 2011 proběhne ve foyeru KSA výstava fotografií Miro Švolíka - Od zrodu až do smrti

Na výstavě jsou prezentovány fotografie z cyklů:

Mliečna dráha (2009)

Kvetiny slasti (2006)

Veľká žena malý muž (2010)

Od zrodu až do smrti (2009)

Výstava je otevřena do 31. ledna 2011 vždy hodinu před představením

Narozen: 13. 4. 1960
Místo narození: Zlaté Moravce, SR
Vystudoval obor fotografie na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, dva roky pracoval ve fotolaboratoři a pokračuje studiem na Katedře fotografie na pražské FAMU. Patří k tzv. Slovenské nové vlně, která dala do pohybu téměř stojaté vody fotografie u nás, vrhla do českého prostředí inscenované snímky s výraznou pohybovou a metaforickou složkou, které částečně ovlivnilo umění performance. Po ukončení studií se stává svobodným fotografem. Publikuje v Revue fotografie, ARTnews, European Photography aj… Jeho snímky (hravé, humorné, ironické a zároveň lyrické) jsou nadšeně přijímány i na řadě zahraničních výstav, představují Švolíkův osobitý přínos k vlně inscenovaných fotografií i vklad k rozvíjení postmodernistických tendencí. Na fotografickém poli získal mnoho ocenění - International Center of Photography New York uděluje cenu Infinity Award v kategorii Mladý fotograf, hlavní cena v Essingenu při I. Photographische Triennale, titulem Fotografická publikace roku 2005 v kategorii publikace ilustrovaná fotografií se pyšní kniha Lidský úděl s jeho fotografiemi a textem Fedora Gála. Věnuje se návrhům plakátů, kalendářů, je oslovován hudebními vydavateli a graficky i obrazově navrhuje obaly pro autorská CD(Jablkoň, J. Svěcený). S fotografem P. Štechou pracoval na publikaci Praha, vyšla monografie pod názvem M. Švolík Jedno tělo jedna duše. Vystavovat začal při skupinových výstavách v roce 1979 (Bratislava), velká samostatná výstava se konala v roce 1984 (Praha), od té doby má na svém kontě desítky výstav (Brno, Hradec Králové, Cheb, Kroměříž, Plzeň, Prešov, Amsterdam, Arles, Budapešť, Frankfurt, Helsinki, Kaunas, Londýn, Mnichov, Moskva, Stockholm, Wroclaw, Japonsko, Mexiko, USA). Žije a pracuje v Praze.
Studia:
1975 - 1979 Střední umělecko-průmyslová škola, obor užité fotografie, Bratislava
1981 - 1987 FAMU, katedra umělecké fotografie, Praha
V letech 1979 - 1981 pracoval jako fotolaborant v podniku Služba, Výrobní družstvo invalidů, Bratislava, 1987 - 1988 základní vojenská služba v Československém armádním filmu, Praha.
Od r. 1988 pracoval jako umělecký fotograf na volné noze, od r. 2007 kurátor Galerie Bazilika v Českých Budějovicích. Byl členem Pražského domu fotografie a pražské agentury NOX.
více na http://mirosvolik.cz


 

Od 22. září 2010 do 22. listopadu probíhá ve foyeru KSA výstava fotogtafií Jaroslav Kocián –Panelákové děti / Teenageři

Autora u obou vystavených fotografických souborů inspirovalo havířovské sídliště Šumbark a množství dětí a dospívající mládeže trávících čas v betonové šedi. Sídliště Šumbark bylo postavené téměř najednou koncem osmdesátých let a stejně tak najednou osídleno vrstevníky, rodiči dnešních teenagerů a dětí. Toto prostředí autor velmi důvěrně zná, jako jeden z obyvatelů sídliště a z obou kolekcí fotografií je patrná koncepčnost a sžití s tématem. Starší soubor, vznikající od roku 2003 je ještě černobílý, v pozdějších Teenagerech již hraje významnou roli barva.

1979: Havířov, Czech Republic

2002-2005: Institut Tvůrčí fotografie, Slezská univerzita v Opavě, BcA.

2006-2010: Institut Tvůrčí fotografie, Slezská univerzita v Opavě, MgA.



Vybrané výstavy:

2006 - Panelákové děti, Absolventi ITF Opava 1991-2006, Opava, Česká republika

2007 - Panelákové děti, Galerie lázní Bludov, Česká republika
Sestry, Bratislavský měsíc fotografie, Bratislava, Slovenská republika
Sestry, Czech Start, Galie Fridrichshein, Berlin, NSR

2008 - Sestry, Praguephoto, Galerie Mánes, Praha, Česká republika
Sestry, International festival of Photography, Lodz, Polsko

2009 - OSTRAVA?, výstava k ostravské kandidatuře na titul Evropské hlavní město kultury 2015, Výstaviště Černá Louka – Pavilion A, Ostrava, Česká republika

2010 - Rodinný portrét, Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě,Divadlo Reduta, Brno, Česká republika
Rodinný portrét, Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě,Galerie GAMU, Praha , Česká republika
Rodinný portrét, Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, Linacre Collage, Oxford, Velká Británie
 

Od 18. května 2010 do 24. září probíhá ve foyeru KSA výstava fotogtafií "Gabina - klášter ve Valdicích".

Gabina Fárová ukončila roku 1982 Státní průmyslovou školu grafickou obor fotografie, poté až do roku 1990 studovala totéž na FAMU. Později pracovala jako fotoreportérka. Rovněž stála modelem několika mistrům fotografického aktu, z nichž nejvýznamnější byli Jan Saudek a Tono Stano. V letech 1995 až 1997 byla jako jediná žena členkou volného sdružení fotografů NOX, které dále tvořili I.Pinkava, R.Prekop, V.Stano, T.Stano, K.Varga a P.Župník. Kromě módních a portrétních zakázek se věnuje inscenované volné tvorbě. Dobře známé jsou její cykly Praha (noční snímky s použitím flashe z konce 80. let), Třídy (ženské a mužské akty) a Gabinetky, vytvořené velkoformátovou kamerou 13x18 cm. Fotografie tetovaných vězňů nechvalně známého Valdického vězení vznikly v roce 1990.


 

Od 18. února do 15. května 2010 proběhla ve foyeru KSA výstava fotografií Milana Davida - Ofélie ve vaně a jiné příběhy.

Milan David (1959) je absolvent scénografie na Divadelní fakultě AMU, fotograf, scénograf a pedagog DAMU. Pracoval v celé řadě českých i zahraničních divadel (Slovensko, Polsko, Rusko, Španělsko, Argentina, USA). Od r. 1986 vytvořil více než 150 jevištních výprav, zčásti i s kostýmy.
Samostatně vystavoval fotografie v galeriích v Praze (Ateliér Josefa Sudka, Karolinum, Galerie Vyšehrad), Brně (Umělekoprůmyslové muzeum) a Bruselu (České Centrum). V zastoupení Galerie Leica vystavoval na mezinárodní přehlídce PARIS PHOTO 2003. Održel grant
Ministrerstva kultury na fotografický cyklus Braunův betlém v Kuksu a grant Hlavního města Prahy na cyklus Pražské ateliéry. Dlouhodobě pracuje na fotografických cyklech Přechodný pobyt, Nature Morte, Bestiář a Postindustriální zóna. Patří ke střední generaci českých fotografů a jeho dílo si mezi nimi získalo nepřehlédnutelné místo. Ve své fotografické tvorbě ojedinělým způsobem zhodnocuje profesi scénografa - jeho fotografie jsou jakoby malá jeviště, kompozičně dokonalé a s fantazií zachycené scény z dramatu lidského života. Dokonalou prací se světlem vdechuje zachycovaným objektům život, což je jedna z nejcennějších deviz jeho fotografické metody.

Od 5.listopadu 2009 do 4.prosince 2009 proběhla ve foyeru KSA v rámci festivalu Polské dny v Ostravě výstava 50 LET DIVADLA LABORATORIUM u příležitosti Roku Jerzyho Grotowskiego.

Generální konzulát Polské republiky v Ostravě a Polský institut v Praze.

Od 23. září proběhla ve foyeru divadla výstava fotografií Romana Poláška BEZDOMNÍ.

Romanovy portréty bezdomovců a jeho přátel mi evokovaly portréty apoštolů. Byli to muži, kterými se obklopil Ježíš. Vybral si je z prostého lidu, různých povolání. Podobně si vybírá i Roman své typy. Seznamuje se s nimi na ulici a zve je do ateliéru, kde je starou velkoformátovou kamerou fotografuje. Nezajímá ho jen vizuální stránka, ale jeho přáním je, aby se mu člověk otevřel. Čteme osudy lidí nejen z jejich tváří, ale i přiložených textů.

Jindřich Štreit

Rozhovor s Romanem Poláškem

Známý ostravský fotograf Roman Polášek (spoluzakladatel galerie Fiducia) od půlky září vystavuje v Aréně fotografie ze svého cyklu „Homeless“. K sezóně „Bytí i nebytí“ je to docela výmluvný výtvarný doprovod.

Jak ses dostal k fotografování bezdomovců a jaká to byla práce?

V letech 2001 a 2002 jsme v galerii Fiducia distribuovali časopis Nový Prostor, který má pomáhat lidem, co se ocitli na ulici. Částečně jsem se o toto staral, a denně tak přicházel s lidmi NP do kontaktu. Když jsme na konci roku 2002 časopis přestali distribuovat, uvědomil jsem si, jak zajímaví lidé to jsou a zkusil jsem se s nimi domluvit na vytvoření několika portrétů. Pracoval jsem s deskovým fotoaparátem (formát negativu 18*24 cm), zpočátku jsem měl jen dvě kazety, takže jsem mohl udělat jen dva záběry, později už jsem mohl udělat záběrů šest. Takže z „novoprostoráků“ vznikl základ, který jsem v průběhu dalších tří let doplňoval o další zajímavé lidi.


Z popisků k jednotlivým fotografiím vyplývá, že jsi se svými „modely“ navázal bližší kontakt. Jak hluboké ty vazby byly, případně jsou?

Ještě se vrátím ke kameře, se kterou jsem tyhle fotografie dělal, protože je hodně určující pro vlastní způsob práce. Má necelých 50 kg, malá kolečka na pojezd, obraz na matnici je vzhůru nohama, a když chci exponovat, musí model na 20 vteřin ztuhnout atd, takže jsme nejdřív popíjeli, kouřili startky a povídali si. A když člověk chvíli trpělivě naslouchá, tak se i dozví, protože všichni (s jedinou výjimkou) chtěli vyprávět.


Jaký byl ohlas u veřejnosti? Je vůbec u nás zájem o sociální témata?

Všechny výstavy měly velmi slušný ohlas, ať u nás nebo třeba v Polsku nebo v Rakousku. Nevím, jestli je to sociální tématikou, která je částečně lákavá pro média, nebo ničím jiným.


Jak se ti líbí výstavní prostory v Aréně?
Tak to ještě uvidíme, jaké je vybudujeme...


Máš v plánu nějaký nový projekt?
Plány jsou, některé se i realizují, ale na něco podobného tomuto se zatím nechystám.