Výstavy

VERNISÁŽ VÝSTAVY
Foyer Komorní scény Aréna
v úterý 14.2. 2012 v 17.00 hodin

V OSTRAVĚ
Výstava ke 100. výročí narození fotografa Františka Krasla (1912-1998)

26. 1. 2012 do 29. 2. 2012
Divadlo Jiřího Myrona, Galerie Opera
Divadlo Antonína Dvořáka, Galerie Thálie
Kurátor: Martin Popelář

14. 2. – 30. 4. 2012
Komorní scéna Aréna
Kurátor Roman Polášek

V Komorní scéně Aréna budou vystaveny fotografie industriálních krajin Ostravska, které František Krasl fotil průběžně od 50. let. Soubor bude sestaven převážně z barevných originálních zvětšenin, které zapůjčila paní Kraslová a Archiv města Ostravy. Kromě prací zastoupených v knize Ostrava barevná, budou vystaveny i téměř neznámé snímky.

Významný český fotograf František Krasl, místecký rodák, se fotografem vyučil u svého otce. Studoval také na fotografických školách v Mnichově a Berlíně. Patřil u nás k průkopníkům barevné fotografie. Fotil portréty, krajiny a prostředí těžkého průmyslu, především doly a válcovny. Do Státního divadla v Ostravě byl přijat jako divadelní fotograf v roce 1954, zde působil až do roku 1981, tedy více než čtvrt století. V divadle začal fotit portréty herců a stal se vyhledávaným portrétistou. Fotil scény a divadelní představení souborů činohry, opery, baletu a operety – Národní divadlo moravskoslezské má díky němu rozsáhlý a vysoce kvalitní divadelní fotoarchiv. Některé soubory fotografií vydal knižně, k těm významným patří publikace Ostrava barevná z roku 1963 nebo Roháče z roku 1970.

 

VERNISÁŽ VÝSTAVY

Foyer Komorní scény Aréna

Pátek 25. listopadu 2011 v 17.00 hodin

Babička v lázních

Moje 87 letá babička Růžena kdysi jezdívala často do lázní. Vždy po návratu nám vyprávěla o svých zážitcích, které pak barvitě popisovala. Ovdověla mladá, krásná a o nápadníky neměla nouzi. Procedůry v lázních střídala dlouhými procházkami po kolonádách a schůzkami se svými ctiteli. Když jsem se loni ocitla ve stejných lázních, babička Růžena se mi tam začala zjevovat. Všude byly její příběhy, vůně parfému, viděla jsem jí skrz sklo hotelových oken…

Životopis:

Mína Mládková

nar.1969 v Českých Budějovicích

- 1984–1988: SOU polygrafické, maturitní obor reprodukční grafik-fotograf, 

   Praha
- 1989–1996: FTVS UK, učitelský obor tv-geografie (magisterské studium),

   Praha
- 1996–1998: pobyt v USA
- 1997: Cuyahoga Community College (Photography class), Cleveland, Ohio,

   USA
- 1998–2003: Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (Bc.A.)
 

Je provozovatelkou oděvní galerie Mata Hari v Českých Budějovicích a v Českém Krumlově.

samostatné výstavy

- 1998 Neopiktorialismy (spolu s Martinem Říhou), Galerie kavárna Medúza,

   Praha
- 1998 Femme Fatale, galerie Rubikon, České Budějovice
- 2004 Sny a dny, Galerie Caffe Ambient, České Budějovice
- 2005 Fragmenty (spolu s Janem Brančem), Galerie Caffe Ambient,

  České Budějovice

- 2009 Šípková Růženka, Antikvariát a galerie Bastion, Tábor
- 2011 Jihočeský výlov 4, Sen Tygra, Taneční prostor Kredance,

  České Budějovice

společné výstavy

- 1999 Portréty, galerie Pod kamennou žábou, České Budějovice
- 2000 Seznam, Galerie Solnice, České Budějovice
- 2004 Vnitřní světlo krajiny, festival Sgrafitti open, Německý spolkový dům,

  Slavonice
- 2005 Okno do divočiny, Březník, Šumava
- 2007 Jihoženským okem (JO), Galerie Bazilika, České Budějovice
- 2007 KontAKTfoto 2006, Galerie Brömse, Františkovy Lázně
- 2007 Vnitřní prostor ženy, Chebské dvorky, Galerie G4, Cheb
- 2007 Jihoženským okem 2 (JO2), Radniční věž, Třeboň 2008 Jihoženským

  okem 2 (JO2), Foma, Hradec Králové
- 2008 Jihočeský výlov 2, Jihoženským okem 3 (JO3), Galerie Bazilika,

  Galerie Solnice, České Budějovice
- 2008 Chebské dvorky, Cheb
- 2008 KontAKTfoto 2007, Galerie G4, Cheb
- 2008 Jihoženským okem, České centrum, Bratislava
- 2009 Jihočeský výlov 3, Jihoženským okem 4 (JO4), Galerie Solnice,

  České Budějovice
- 2009 Chebské dvorky, Cheb
- 2010 Chebské dvorky, Cheb
- 2010 KontAKTfoto 2009, Galerie G4, Cheb
- 2011 KontAKTfoto 2010, Galerie G4, Cheb
- 2011 Chebské dvorky, Cheb

Kontakt: mina.mladkova@seznam.cz


 

První večeře Páně 1929 aneb Na tom našem dvoře, všecko to krákoře

VERNISÁŽ
Foyer Komorní scény Aréna - úterý 20. září - 17.00 hodin

První večeře Páně 1929


Léta nosím v hlavě myšlenku s docela ostrým a jasným obrysem. Myšlenku dvou nejsamozřejmějších věcí. Narození a smrti, a vším mezi tím. Celý ten čas trávím docela poctivou, hektickou přípravou. Sháním potřebné informace, rekvizity, zkouším jednu formu sdělení za druhou.
A najednou krabice zaprášených skleněných desek kdesi z půdy, desek fotografa amatéra, zdejšího prvorepublikového lékaře patologa, lékaře fotoamatéra. Neumělý technický projev, obrázky poškrábané, potrhané, částečně vymazané, často zcela nečitelné. Rodina a přátelé, kolegové i pacienti, pitevna, krajina, svátky i pátky, radost z narození dítěte, jedinečné pózy před stiskem velkoformátového přístroje, patologické studie, chladný profesionální režim u pitevního stolu ... Všednost a banalita, groteska i drama, sentiment, absurdita, však nesmírná poesie. Hluboký živočišný projev. Krása. Vše, co mi přinášejí mé představy. Neuvěřitelné. Jako by se všechna moje skrytá přání otiskla do toho skla / více jak dvou stovek skel / někde na půdě, kde mi je osud uchoval a přesně ve správné chvíli věnoval.
Velmi prostý opak dosud nečekaně nalézaných a zveřejňovaných souborů, např. profi ateliéru Langhans, Šechtl a Voseček, snad i Miroslava Tichého apod. Také tento soubor má svou ojedinělost, výjimečnost a nezařaditelnost. Snad pro svoji skromnost, pravdivost a pokoru.
Tento dar zpodobňuji k obrazu svému. Asi tak, jako když muzikant objeví noty neznámého, divadelní režisér nacvičí Šejkspíra, Jakubisko natočí Čachtickou paní. Podstatnou část ponechávám v prvotní formě, část pak dovyprávím, převyprávím, parafrázuji, použiji fotografie z vlastního archívu, část nafotím nově-staře, však se silnou pokorou k zanechané prvotní formě. Vše zarámuji do stejně starých dřevěných, zašlých, oprýskaných a také často nalezených rámů. Opatrně tak překračuji velmi jemnou, až neznatelnou hranici mezi fikcí a skutečností.
Neznám jména tehdejších aktérů, jejich osudy, ba ani jejich hroby. Jen skrze plot dům s tušenou, dnes již přestavěnou, půdou a rozpadlou zaprášenou krabici. A fotografii s nápisem „První večeře Páně 1929“. Postupně odkrývám historii, avšak zlehka, bez invaze. Mohu tak uchopit a vyprávět příběh bez předsudků. Příběh, ve kterém komunikuji toliko s obrazy vyvstávajícími ze skleněných desek. A s lidmi, kteří ožívají a stávají se mými blízkými spolupracovníky, snad přáteli a především kritiky, co mi nic nedarují.
Banální „momentky“ krajiny, automobilu, andulky, holubníku a opice, stavenišť a kluziště, náměstí, zahrad a kůlny, vánoc a telefonní ústředny, avšak díky technické nedokonalosti záznamu a díky uplynulému času jenž se otisknul ve skleněných špatně uložených deskách, působí poeticky a křehce. Veselím až groteskností jsou napadeny portréty výletníků, vousatých šprýmařů, v jednořad nastoupených sportsmenů. Není zde smutného výrazu. Fotografie služebné, čtenáře, rodičů a prarodičů s dítětem, zaměstnanců a všelijakých lidiček jsou prostoupeny atmosférou přátelství a empatie, nadšení a hravosti, úsměvů a pokory, ale také nepovyšované profesionality. Tváře vyzařují klid, obětavost, důvěru ve své okolí a v sebe sama. Klidně, věcně a všedně působí doteky smrti u patologických studií, u detailů lidských anomálií a orgánů, záběrů z pitevny a laboratoří.
Přítomnost smrti v životě většiny z nás je něčím co není, čeho se bojíme, co si nepřipouštíme. Na takové mohou tyto fotky působit překvapivě, nepatřičně, odtažitě, snad odpudivě. Pokrytecké? Fotografie nezobrazují nic víc a nic míň nežli zrození, život a smrt. Tedy bytí a nebytí člověka. A tím jsme přece my všichni!
Celý soubor jsem zpracoval sotva z poloviny. Je stále mnoho ukrytého v zaprášeném, zdevastovaném skle. A je mnoho otázek, které musím zodpovědět. Chci najít tehdejší aktéry, už také jejich jména, jejich osudy a jejich hroby. A nafotografovat a zkonfrontovat současnou skutečnost s fantazií, kterou nyní předkládám. Blíží se důchod, snad to stihnu!
Jsem přesvědčen, že v dnešní rychle plynoucí době se lidé rádi zastaví nad zastaveným časem. Fotografie přináší mnoho nového, hekticky a dynamicky rychle vznikajícího a někdy rychle zanikajícího. Hranice fotografických žánrů jsou postupně stírány a samotná fotografie silně expanduje do ostatních médií. Ale zažívá i silnou invazi zvenčí. Asi to tak má či musí být. A je to dobře. Jsem však přesvědčen, že samotná fotografie není mrtva a má stále co nabídnout. Formální i obsahové vyznění budiž tak srozumitelné jak pro klasické, tak pro dnešní, snad moderní / probůh, nikoli trendové-hrozný termín / vnímání fotografie a zajisté i budoucí. Myslím, že nikoho neurazím, jen doufám, že někoho trochu potrápím, zvednu ze židle. Celý soubor tvoří kompaktní, srozumitelný tvar s poselstvím z minulosti a posláním a zprávou do budoucnosti. A tak bych rád, aby nezapadl.
Zde jest toliko pravdivý příběh o jednom životě se snesitelnou dávkou magického podtextu a fantazie, které však k životu bezprostředně také patří. Nebo snad ne?

Celý soubor můžete v pedefku shlédnout na www.jaroslavmalik.cz
Snad i video z vernisáže.



Jaroslav Malík
fotograf, učitel, cyklista, kaktusář apod.
 

Vernisáž výstavy se koná 9. května 2011 v 17.00 hodin.

ROSTISLAV PAVLÍK / KONČÍM...



Rostislav Pavlík (1966), začínal jako obráběč kovů, kulisák, pracovník Charity Ostrava, odborný dozor na skládce, také nezaměstnaný, … i keramik a umývač oken v nemocnici (zvláště v márnici to bývalo zajímavé), zahradník, obslužník parkoviště a fotograf. Už z výčtu autorových zaměstnání je jasné, že se bude jednat o ryzího fotografického amatéra, o to více však zapáleného pro fotografii.
V Komorní scéně Aréna se Pavlík představuje výběrem inscenovaných fotografií s příznačným názvem „Končím…“. Tyto fotografie pořizuje od konce 80-tých let, a svou poetikou, hravostí a osobitým humorem jsou blízké, jak fotografům „slovenské nové vlny“, tak třeba i světově proslulému panu Witkinovi, se kterým Pavlíka spojuje použití fotografie, jako manýristického inscenovaného obrazu. V současné době se Pavlík daleko více věnuje fotografování čistého černobílého dokumentu, necháme se tedy překvapit, jak to bude s jeho „Končím…“ a inscenovanou fotografií.


Výstava potrvá do 16. července 2011
 

Vernisáž výstavy ve středu 9. února 2011 v 17.00 hodin

Výstava potrvá do 29. dubna 2011

„Okraj vesnice. Muži v nedělní krajině, hlavně ne míč. Klid, vyčkávání, širokoúhlý objektiv. Projekt věnuji všem milovníkům trávy, spadaného listí a české vesnice."

Tomáš Pospěch (*1974) je historik umění, fotograf, volný kurátor. Žije v Praze a v Hranicích. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (1992–1998), dějiny umění na FF UP v Olomouci (1992–1995) a na FF UK v Praze (1995–1999). Zaměřuje se především na fotografii a výtvarné umění střední Evropy. Je autorem více než dvaceti knih, například monografií Vladimíra Birguse, Jindřicha Štreita nebo publikace o současné slovenské dokumentární fotografii, je spoluautorem výstav a knih Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let 20. století nebo Tenkrát na Východě, Češi očima fotografů 1948–1989. Připravil retrospektivy Jindřicha Štreita a Viktora Koláře, skupinové výstavy Marginální architektura; Via Lucis 1989–2009, Fotografie české společnosti nebo Nový život/Nový dokument. Pravidelně publikuje v časopisech Ateliér, Fotograf, Imago, Camera Austria, Photonews, Reflex. Ve vlastní fotografické tvorbě se zaměřuje na konceptuálnější přístupy – Majitelé hradů (2002–2005), Krajinky.jpg (2002–2005), Bezúčelná procházka (2004–2008), Hrady a zámky ČR (2004–2005, 2009), kde reaguje na vizuální stereotypy, narušuje hranice tradičního dokumentu a žánru krajiny. Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a v letech 1997–2007 působil rovněž na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

 

Od 20. listopadu 2010 do 31.ledna 2011 proběhne ve foyeru KSA výstava fotografií Miro Švolíka - Od zrodu až do smrti

Na výstavě jsou prezentovány fotografie z cyklů:

Mliečna dráha (2009)

Kvetiny slasti (2006)

Veľká žena malý muž (2010)

Od zrodu až do smrti (2009)

Výstava je otevřena do 31. ledna 2011 vždy hodinu před představením

Narozen: 13. 4. 1960
Místo narození: Zlaté Moravce, SR
Vystudoval obor fotografie na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, dva roky pracoval ve fotolaboratoři a pokračuje studiem na Katedře fotografie na pražské FAMU. Patří k tzv. Slovenské nové vlně, která dala do pohybu téměř stojaté vody fotografie u nás, vrhla do českého prostředí inscenované snímky s výraznou pohybovou a metaforickou složkou, které částečně ovlivnilo umění performance. Po ukončení studií se stává svobodným fotografem. Publikuje v Revue fotografie, ARTnews, European Photography aj… Jeho snímky (hravé, humorné, ironické a zároveň lyrické) jsou nadšeně přijímány i na řadě zahraničních výstav, představují Švolíkův osobitý přínos k vlně inscenovaných fotografií i vklad k rozvíjení postmodernistických tendencí. Na fotografickém poli získal mnoho ocenění - International Center of Photography New York uděluje cenu Infinity Award v kategorii Mladý fotograf, hlavní cena v Essingenu při I. Photographische Triennale, titulem Fotografická publikace roku 2005 v kategorii publikace ilustrovaná fotografií se pyšní kniha Lidský úděl s jeho fotografiemi a textem Fedora Gála. Věnuje se návrhům plakátů, kalendářů, je oslovován hudebními vydavateli a graficky i obrazově navrhuje obaly pro autorská CD(Jablkoň, J. Svěcený). S fotografem P. Štechou pracoval na publikaci Praha, vyšla monografie pod názvem M. Švolík Jedno tělo jedna duše. Vystavovat začal při skupinových výstavách v roce 1979 (Bratislava), velká samostatná výstava se konala v roce 1984 (Praha), od té doby má na svém kontě desítky výstav (Brno, Hradec Králové, Cheb, Kroměříž, Plzeň, Prešov, Amsterdam, Arles, Budapešť, Frankfurt, Helsinki, Kaunas, Londýn, Mnichov, Moskva, Stockholm, Wroclaw, Japonsko, Mexiko, USA). Žije a pracuje v Praze.
Studia:
1975 - 1979 Střední umělecko-průmyslová škola, obor užité fotografie, Bratislava
1981 - 1987 FAMU, katedra umělecké fotografie, Praha
V letech 1979 - 1981 pracoval jako fotolaborant v podniku Služba, Výrobní družstvo invalidů, Bratislava, 1987 - 1988 základní vojenská služba v Československém armádním filmu, Praha.
Od r. 1988 pracoval jako umělecký fotograf na volné noze, od r. 2007 kurátor Galerie Bazilika v Českých Budějovicích. Byl členem Pražského domu fotografie a pražské agentury NOX.
více na http://mirosvolik.cz


 

Od 22. září 2010 do 22. listopadu probíhá ve foyeru KSA výstava fotogtafií Jaroslav Kocián –Panelákové děti / Teenageři

Autora u obou vystavených fotografických souborů inspirovalo havířovské sídliště Šumbark a množství dětí a dospívající mládeže trávících čas v betonové šedi. Sídliště Šumbark bylo postavené téměř najednou koncem osmdesátých let a stejně tak najednou osídleno vrstevníky, rodiči dnešních teenagerů a dětí. Toto prostředí autor velmi důvěrně zná, jako jeden z obyvatelů sídliště a z obou kolekcí fotografií je patrná koncepčnost a sžití s tématem. Starší soubor, vznikající od roku 2003 je ještě černobílý, v pozdějších Teenagerech již hraje významnou roli barva.

1979: Havířov, Czech Republic

2002-2005: Institut Tvůrčí fotografie, Slezská univerzita v Opavě, BcA.

2006-2010: Institut Tvůrčí fotografie, Slezská univerzita v Opavě, MgA.



Vybrané výstavy:

2006 - Panelákové děti, Absolventi ITF Opava 1991-2006, Opava, Česká republika

2007 - Panelákové děti, Galerie lázní Bludov, Česká republika
Sestry, Bratislavský měsíc fotografie, Bratislava, Slovenská republika
Sestry, Czech Start, Galie Fridrichshein, Berlin, NSR

2008 - Sestry, Praguephoto, Galerie Mánes, Praha, Česká republika
Sestry, International festival of Photography, Lodz, Polsko

2009 - OSTRAVA?, výstava k ostravské kandidatuře na titul Evropské hlavní město kultury 2015, Výstaviště Černá Louka – Pavilion A, Ostrava, Česká republika

2010 - Rodinný portrét, Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě,Divadlo Reduta, Brno, Česká republika
Rodinný portrét, Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě,Galerie GAMU, Praha , Česká republika
Rodinný portrét, Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, Linacre Collage, Oxford, Velká Británie
 

Od 18. května 2010 do 24. září probíhá ve foyeru KSA výstava fotogtafií "Gabina - klášter ve Valdicích".

Gabina Fárová ukončila roku 1982 Státní průmyslovou školu grafickou obor fotografie, poté až do roku 1990 studovala totéž na FAMU. Později pracovala jako fotoreportérka. Rovněž stála modelem několika mistrům fotografického aktu, z nichž nejvýznamnější byli Jan Saudek a Tono Stano. V letech 1995 až 1997 byla jako jediná žena členkou volného sdružení fotografů NOX, které dále tvořili I.Pinkava, R.Prekop, V.Stano, T.Stano, K.Varga a P.Župník. Kromě módních a portrétních zakázek se věnuje inscenované volné tvorbě. Dobře známé jsou její cykly Praha (noční snímky s použitím flashe z konce 80. let), Třídy (ženské a mužské akty) a Gabinetky, vytvořené velkoformátovou kamerou 13x18 cm. Fotografie tetovaných vězňů nechvalně známého Valdického vězení vznikly v roce 1990.


 

Od 18. února do 15. května 2010 proběhla ve foyeru KSA výstava fotografií Milana Davida - Ofélie ve vaně a jiné příběhy.

Milan David (1959) je absolvent scénografie na Divadelní fakultě AMU, fotograf, scénograf a pedagog DAMU. Pracoval v celé řadě českých i zahraničních divadel (Slovensko, Polsko, Rusko, Španělsko, Argentina, USA). Od r. 1986 vytvořil více než 150 jevištních výprav, zčásti i s kostýmy.
Samostatně vystavoval fotografie v galeriích v Praze (Ateliér Josefa Sudka, Karolinum, Galerie Vyšehrad), Brně (Umělekoprůmyslové muzeum) a Bruselu (České Centrum). V zastoupení Galerie Leica vystavoval na mezinárodní přehlídce PARIS PHOTO 2003. Održel grant
Ministrerstva kultury na fotografický cyklus Braunův betlém v Kuksu a grant Hlavního města Prahy na cyklus Pražské ateliéry. Dlouhodobě pracuje na fotografických cyklech Přechodný pobyt, Nature Morte, Bestiář a Postindustriální zóna. Patří ke střední generaci českých fotografů a jeho dílo si mezi nimi získalo nepřehlédnutelné místo. Ve své fotografické tvorbě ojedinělým způsobem zhodnocuje profesi scénografa - jeho fotografie jsou jakoby malá jeviště, kompozičně dokonalé a s fantazií zachycené scény z dramatu lidského života. Dokonalou prací se světlem vdechuje zachycovaným objektům život, což je jedna z nejcennějších deviz jeho fotografické metody.

Od 5.listopadu 2009 do 4.prosince 2009 proběhla ve foyeru KSA v rámci festivalu Polské dny v Ostravě výstava 50 LET DIVADLA LABORATORIUM u příležitosti Roku Jerzyho Grotowskiego.

Generální konzulát Polské republiky v Ostravě a Polský institut v Praze.

Od 23. září proběhla ve foyeru divadla výstava fotografií Romana Poláška BEZDOMNÍ.

Romanovy portréty bezdomovců a jeho přátel mi evokovaly portréty apoštolů. Byli to muži, kterými se obklopil Ježíš. Vybral si je z prostého lidu, různých povolání. Podobně si vybírá i Roman své typy. Seznamuje se s nimi na ulici a zve je do ateliéru, kde je starou velkoformátovou kamerou fotografuje. Nezajímá ho jen vizuální stránka, ale jeho přáním je, aby se mu člověk otevřel. Čteme osudy lidí nejen z jejich tváří, ale i přiložených textů.

Jindřich Štreit

Rozhovor s Romanem Poláškem

Známý ostravský fotograf Roman Polášek (spoluzakladatel galerie Fiducia) od půlky září vystavuje v Aréně fotografie ze svého cyklu „Homeless“. K sezóně „Bytí i nebytí“ je to docela výmluvný výtvarný doprovod.

Jak ses dostal k fotografování bezdomovců a jaká to byla práce?

V letech 2001 a 2002 jsme v galerii Fiducia distribuovali časopis Nový Prostor, který má pomáhat lidem, co se ocitli na ulici. Částečně jsem se o toto staral, a denně tak přicházel s lidmi NP do kontaktu. Když jsme na konci roku 2002 časopis přestali distribuovat, uvědomil jsem si, jak zajímaví lidé to jsou a zkusil jsem se s nimi domluvit na vytvoření několika portrétů. Pracoval jsem s deskovým fotoaparátem (formát negativu 18*24 cm), zpočátku jsem měl jen dvě kazety, takže jsem mohl udělat jen dva záběry, později už jsem mohl udělat záběrů šest. Takže z „novoprostoráků“ vznikl základ, který jsem v průběhu dalších tří let doplňoval o další zajímavé lidi.


Z popisků k jednotlivým fotografiím vyplývá, že jsi se svými „modely“ navázal bližší kontakt. Jak hluboké ty vazby byly, případně jsou?

Ještě se vrátím ke kameře, se kterou jsem tyhle fotografie dělal, protože je hodně určující pro vlastní způsob práce. Má necelých 50 kg, malá kolečka na pojezd, obraz na matnici je vzhůru nohama, a když chci exponovat, musí model na 20 vteřin ztuhnout atd, takže jsme nejdřív popíjeli, kouřili startky a povídali si. A když člověk chvíli trpělivě naslouchá, tak se i dozví, protože všichni (s jedinou výjimkou) chtěli vyprávět.


Jaký byl ohlas u veřejnosti? Je vůbec u nás zájem o sociální témata?

Všechny výstavy měly velmi slušný ohlas, ať u nás nebo třeba v Polsku nebo v Rakousku. Nevím, jestli je to sociální tématikou, která je částečně lákavá pro média, nebo ničím jiným.


Jak se ti líbí výstavní prostory v Aréně?
Tak to ještě uvidíme, jaké je vybudujeme...


Máš v plánu nějaký nový projekt?
Plány jsou, některé se i realizují, ale na něco podobného tomuto se zatím nechystám.