Divadlo je hlavně práce, ale taky radost, když se to povede

Marek Cisovský zná v Komorce bez nadsázky každou píď, k souboru patří od jeho počátku.

V čerstvě uvedené inscenaci Děti slunce ztvárňuje roli profesora Protasova. V rozhovoru se zamýšlí nad svou novou postavou, mluví o kapele a vzpomíná na začátky divadla.

 

Myslíš si, že může dílo autora, jako je Maxim Gorkij, oslovit dnešní lidi?

To je otázka spíš pro dramaturga, ale já si myslím, že může. Uvádíme upravenou verzi původní hry osekanou o nános jakési propagandy minulého režimu. Vypráví se tam příběh lidí, kteří se různě míjejí. Tihle lidé si žijí svoje životy a řeší svoje problémy, přitom venku vypuká epidemie cholery. A oni to k sobě vůbec nepouštějí, jsou uvnitř své bubliny, zavření v domě a dění okolního světa nevnímají.

Profesor Protasov je naprosto ponořený do svého bádání, má vizi objevení velkého vynálezu, který pomůže lidstvu. Byť má lidi rád a chce jim pomáhat, jeho sociální inteligence je úplně na nule. Nevidí, že jeho žena Jelena utíká k jinému muži, ani že jeho sestra Líza trpí duševní chorobou po setkání s tou hrůzou, co se děje venku. Na prvním místě je skutečně jen jeho práce.

 

Jak jsi se s postavou sžil?

Postava je to skutečně velmi zajímavá, tragikomická. Komika vyplývá z jeho chování, které považuje za úplně normální, protože takový prostě je. Jde to ruku v ruce s tragikou, protože svým chováním od sebe odhání manželku, byť ji miluje a potřebuje. Myslím, že v některých ohledech jsme si s Protasovem trochu podobní, ačkoli já nejsem až takový asociál. Někdy se stává, že sedím doma, žena mi něco říká a já to vůbec nepustím dovnitř do hlavy. Ale snad nejsem až tak mimo jako profesor.

 

Vidíš v Dětech slunce nějakou paralelu s dnešním světem?

Napadá mě jedna scéna. V závěru příběhu varuje jeden z revolucionářů profesora, aby zamkl dům, protože venku se lidé bouří a protestují. Protasov se velmi diví tomu, jak mohou lidé protestovat proti choleře. Tady vidím jistou podobnost s událostmi v době kolem covidu – vždyť je absurdní protestovat proti nemoci. Tuto paralelu divákovi dramaturg i režisér nabízí.

 

Kromě divadla se věnuješ taky muzice, a to ne úplně mainstreamovému žánru.

S kapelou Mamalör hrajeme židovský klezmer. Úplně obvyklý žánr to není, původních textů v jidiš a hebrejštině je pomálu, tak si píšeme svoje. Je nás sedm a každý máme svoji práci, takže je poměrně komplikované se termínově sladit. Hrát koncerty nás ale moc baví. Máme venku dvě desky, teď ve spolupráci s Adamem Žuchowskim připravujeme třetí.

 

Ty jsi s Komorkou prakticky rodinně spřízněný, jsi s ní od doby jejího vzniku. Co se mění?

Nastoupil jsem jako technik elektrických zařízení ještě do Divadla hudby, to bylo v září 1993, můj táta tam tehdy působil jako dramaturg. Už tehdy asi pomýšlel na založení nového divadla. O rok později tak vznikla Komorní scéna Aréna, táta se stal jejím prvním uměleckým šéfem a režisérem. Navázal na inscenace, které tehdy dělali s herci ze Státního divadla Ostrava (dnes Národní divadlo moravskoslezské) z ryzího nadšení, a vzal mě s sebou.

Tehdy jsme vůbec netušili, jestli to vůbec může fungovat. Začínali jsme ve čtyřech lidech, všechnu práci jsme dělali sami a v divadle vlastně žili.

Velká změna přišla při stěhování do nové budovy. S příchodem nového uměleckého šéfa (Ivana Krejčího) jsme se zprofesionalizovali, my herci už jsme se například nemuseli starat o kostýmy a rekvizity. Přinesl nám nový způsob herecké práce a zároveň už jsme nemuseli žít jen z nadšení.

 

Pozoruješ proměny publika?

Tehdy jsme hráli hlavně pro studenty středních škol, ale i pro děti. Dnes chodí ti samí lidé, kteří s námi vyrostli a dozráli. Už to není výsada mladých, věkové zastoupení je dnes mnohem širší než před třiceti lety.

 

Co ti v dnešním světě dělá radost?

Když se například povede inscenace anebo se mi podaří něco dobrého uvařit. Ale hlavně mi dělají radost mé děti.

 

 

Rozhovor vedla Paula Sodomková