Kromě jedné, mě v Aréně bavily všechny role | Články

Kromě jedné, mě v Aréně bavily všechny role

Rozhovor s Vladislavem Georgievem



V květnovém čísle Divadelních novin jsi ve výročích uveden coby loutkoherec. Je mi jasné, že důvod je ten, že jsi „někde“ neaktualizoval své údaje a coby loutkoherce tě tam vedou od dob tvého angažmá v Divadle loutek. Ale co ty vlastně původně jsi – loutkoherec nebo herec?
„Ani jedno ani druhé. Večerně jsem na konzervatoři studoval hru na housle, ale když můj profesor zemřel, tak už jsem studia nedokončil. A předtím jsem se vyučil soustružníkem. Ale odjakživa jsem tíhnul k muzice.“

A proč jsi nešel hudbu studovat hned?
„V mládí jsem prožíval hipisácká léta, rok jsem třeba žil v jisté komuně v Olomouci, dělal jsem zeměměřiče a pak jsem se dostal coby kulisák do divadla. Tehdy jsme ten život tak nějak propařili (smích). Coby kulisák jsem začínal v tehdejším Státním divadle, pak jsem přešel do Divadla loutek a tehdejší šéf Petr Nosálek si mě vybral jako muzikanta. A pak už to pomalu přibývalo – dostal jsem malou roli, pak větší a nakonec mi dal angažmá.“

Pamatuješ na první momenty na jevišti coby herec? Měl jsi trému?
„Trému jsem ztratil jako malý kluk, když jsem zpíval v pěveckém sboru, s nímž jsme jednou vystupovali v Německu v obrovském paláci, odkud se kdysi vysílal Ein Kessel Buntes. A já tam coby sólista měl zazpívat píseň. Takže já byl vpředu na pódiu s vojenskou čepicí na hlavě a puškou na rameni, za mnou několik set dětí z dalších sborů a přede mnou několik tisíc diváků. Rozklepaly se mi nohy, ale jakmile jsem začal zpívat, tak to přešlo a od té doby trému neznám. Navíc díky koncertování jsem byl na jeviště a veřejné vystupování zvyklý. Spíš jsem měl problém s mluvou, měl jsem silný ostravský přízvuk. Začal jsem na tom ale pracovat, se spoustou věcí mi pomohli staří bardi z Loutek a pak má druhá žena Miroslava. Nicméně všechno se dělo za pochodu, i ta „výuka“ herectví – ne školou, ale díky příležitostem a zkušenostem.“

Jaká byla tvá první role?
„Byl to Jezevec v Žábákových dobrodružstvích, role o jedné větě (smích).“

Je pravda, že máš bulharské kořeny?
„Taťka je Bulhar, který se přestěhoval do České republiky. V mládí zpíval ve vojenském pěveckém sboru, zalíbilo se mu tady a tak se sem posléze vrátil. Takže jako kluk jsem jezdil k babičce k moři. Ale babička prý nebyla úplně Bulharka, přišla odněkud z Řecka, přičemž její předkové snad byli Thrákové. K uvědomění si bulharských kořenů jsem se ale dostal až později, přes muziku, která mě, jako celá kultura jihu, táhne tak, že bych se tam díky ní klidně okamžitě odstěhoval.“

A tatínek nikdy nelitoval toho, že odešel z rodné země?
„Nikdy. Rodičům je osmdesát let a jejich vztah je neuvěřitelně silný a hluboký, jeden bez druhého nemůžou být. A ta jejich láska je mnohem silnější, než touha po domově. Takže je tady šťastný.“

Jak vypadala česko-bulharská výchova?
„Rodiče nás s bráchou vychovávali tím, že spolu žili a žijí - v lásce a úctě. Dali nám prostor, ale i vzor, protože pro děti je nejvíc to, jak žijí rodiče. A snad jsem tátovi splnil jeho přání, protože on vždycky chtěl, abych byl zpěvákem nebo hercem. “

Velice často se objevuje tvé jméno i u titulku „hudba“ či „hudební nastudování“ – jsi tedy herec, muzikant nebo hrající muzikant a muzicírující herec?
„Vše se mi prolíná, obojí miluju a obojí je stejně silné, takže neřeším co je víc nebo čemu bych se víc chtěl věnovat.“

Ke kolika inscenacím jsi už složil hudbu?
„Nejvíc toho bylo pro Arénu, pak pro Národní divadlo moravskoslezské a taky pro různá amatérská uskupení. Kolem čtyřiceti inscenací to už ale bude.“

Jakou metodou skládáš – plníš přesné zadání režiséra nebo si přečteš text hry, necháš jej na sebe působit a podle toho hudbu složíš?
„V podstatě obojí. Většinou má režisér už nějakou představu, ne třeba úplně konkrétní, nicméně ví, jaká by měla být nálada té které skladby, takže já se snažím jeho představu naplnit a pak to společně konzultujeme – přičemž já coby muzikant třeba zase vnímám ještě jiné aspekty dané inscenace. A tak si mnohdy režisér z několika složených věcí vybere třeba jen jednu. Mnohem horší, protože nudnější, je ale varianta, kdy režisér chce vybrat muziku – třeba z dobového repertoáru.

Za svůj život jsi byl členem několika kapel. Se kterým žánry máš zkušenost?
„Na začátku to byl folk, pak regulérní bigbít, pak blues, jazz, jazz rock typu Pink Floyd a pak totální underground v období těsně před revolucí – včetně nezbytných dlouhých vlasů (smích). Taky jsme před lety s kolegy z dalších divadel hráli bulharské, maďarské a jugoslávské lidovky a vystupovali s nimi např. v rámci projektu Zlaté rouno coby balkánská kapela. A teď budu participovat na folk-rock-popu a vystupovat s jednou slovenskou zpěvačkou na Colours of Ostrava. Takže i drobný popíček se tam vešel (smích).“

Spíš jsem se měla zeptat, co jsi nehrál ;-). Je nějaký žánr, který nemáš rád ani jako posluchač?
„Jo, zapomněl jsem, že jsem hrál i v cimbálovce (smích). K ničemu nemám výhrady, rád si poslechnu cokoliv. Ale musí ta hudba být, samozřejmě, hrána kvalitně, musí ladit – což se mnohdy nedá říct i o profesionálních souborech. Například jsem několikrát navštívil operetu, oprudil jsem se a už by mě tam nikdo znova nedostal.“

Obvykle tě můžeme vidět s houslemi pod bradou – jakým dalším nástrojům ještě vládneš?
„Kytara, tambura, flétna, foukací harmonika, mandolína a zpěv. A když chtěl Janusz Klimsza do Brenpartije tahací harmoniku, tak jsem se za 14 dní naučil hrát. Jednu dobu jsem uvažoval o trubce, ale s mým astmatem to raději nebudu riskovat (smích), proto se teď upínám ke klavíru.“

Když jsem se bavila s Reném a Markem, čerstvými čtyřicátníky, tak je přirozené, že došlo na bilancování. Jak ty vnímáš své půlstoletí?
„Nijak, naopak se cítím mladší. Navíc maminka mé maminky se dožila 92 let a prababička z taťkovy strany dokonce 102 let, a protože se jí to už zdálo moc, tak dobrovolně odešla ze světa. Vypadá to na tuhé kořeny (smích). Čas vnímám zprostředkovaně přes děti, vidím jak rostou a stárnou. Zrovna před pár dny přišla dcera z prvního manželství a přinesla mi snímek z ultrazvuku…“

Starší syn už dítě má, dcera bude mít zanedlouho, jsi tedy dědeček a zároveň máš stále ještě poměrně malé děti – není to trochu schizofrenní?
„Je to krásné a užívám si to! (smích) Celý život vychovávám děti (smích).“

A dovedeš si představit, že by jsi měl nějaké další malé děti?
„Mirka asi ne, ale já jo! (smích) Ale ne, asi už ne. Spíš jsme uvažovali o adopci, zajímali jsme se o podrobnosti, nicméně současná finanční situace není úplně nejlepší, tak možná později.“

Cítíš rozdíl mezi výchovou a přístupem k dětem tehdy a nyní? Děláš teď něco vědomě jinak?
„Když ty dnes „velké“ děti byly malé, tak jsem je ztratil. Takže na těch „malých“ si teď vynahrazuju, o co jsem přišel. Syn si sice vydobyl, aby se se mnou mohl stýkat, dcera jako malá nechtěla. Ale když dospěla, tak si i ona cestu ke mně našla.“

Zní to jako happy-end…
„Nejen to - i vztahy mezi mnou a bývalou ženou se úplně změnily. My jsme se po letech setkali, pobrečeli jsme si, vše si vyříkali. Strávili jsme spolu několik hodin, naši současní partneři nevěřili svým očím (smích). Všechny věci se urovnaly a my se dnes jako rodiny navštěvujeme, slavíme spolu třeba narozeniny nebo Vánoce. Prostě se stal zázrak...“

Otevřeně se hlásíš k víře, což nebývá u divadla až tak obvyklé. Je to vliv rodiny?
„Z rodiny to nevychází, byl jsem naprosto nevěřící. Ale během mého olomouckého období jsem se setkal s velmi charismatickým knězem, který mi dal poprvé Bibli a vysvětlil spoustu věcí. To, jak žil, jak se choval, jaký měl přístup k lidem, mě strašně zasáhlo, ovlivnilo a inspirovalo. A třeba to zmiňované odpuštění si s bývalou ženou, to by myslím, bez víry nikdy nepřišlo.“

Někde jsi říkal, že bible je tvou nejoblíbenější knihou – vracíš se k ní stále?
„Určitě. Ráno ji třeba jen tak náhodně otevřu, přečtu si nějaký verš a přemýšlím o něm. Nebo přísloví, v nichž je spousta moudrosti například o tom, jak vychovávat děti nebo jak se postavit k životním situacím.“

Ale jak se k nim postavit nám můžou ukázat třeba i chyby z minulosti…
„Bez pohledu a pochopení minulosti nemůže být budoucnost, ale snažím se do minulosti nezabředávat víc, než je nutno. Spíš koukám dopředu. I když to, co člověk třeba vyváděl zamlada rodičům, to si plně uvědomí až je sám rodičem – takže člověk touží ty věci z minula znova otevřít a třeba se i omluvit – což už jsem snad částečně udělal.“

Minulost, současnost, vztahy rodičů a dětí, to jsou také témata Chlíva a Paternosteru. Za svou poslední roli Jana K. jsi velice chválen kritikou i veřejností – je ti ten charakter sedláka, statkáře nějak blízký?
„Asi díky chalupě, kterou jsme koupili v místech, odkud pocházím, tak se ve mně něco ozvalo. (smích) Ale možná hrají roli i geny, protože maminka byla v mládí v JZD, starala se o krávy, jezdila s traktorem, s kombajnem, táta zase pásl ovce, jezdil na oslu coby klasický obrázek bulharského dítěte (smích). A my s Mirkou dnes kopeme, sázíme, stavíme skleníky a strašně nás to baví. A tak mě baví i ta role a vůbec celá inscenace, baví mě ten kontrast a střih, kdy se z Jana K. stane úplně jiný člověk – je to úžasná herecká příležitost.“

Jaké typy rolí máš vlastně rád?
„Těžko říct, protože každá má role byla úplně jiná, každá mi něco dávala a něco jiného po mně chtěla. Bavily mě všechny až na jednu, což byl Otec France Kafky v Kafkově brku. Ani nevím proč, ale cítil jsem, že mi nesedí a myslím, že to bylo i vidět. Každopádně to není tak zlé skóre. (smích)“

A s kým rád partneříš?
„Strašně dobře se mi vždy hrálo s Renátou Klemensovou a teď poprvé hraju v Chlívu s Terezou Dočkalovou a je to moc fajn - je otevřená, není problém se zeptat, kam až můžu, protože člověk nikdy neví, kam až může (smích).

Stalo se ti snad někdy, že jsi zašel tam, kam už jsi nemohl?
„Jednou mi to dokonce nařídil pan režisér Janík, který s náma dělal V houštinách měst. Mou partnerkou tehdy byla Lucka Finková. Měli jsme narežírovaný přesun do zákulisí, kde měl jako probíhat sex, z něhož diváci měli mít pouze audio vjem. Ale nějak to nefungovalo (smích). A když už to nefungovalo delší dobu, tak pan režisér přišel a říká: „Vláďo, co tam vzadu děláte?“ A já říkám: „No nic.“ Načež mi dal takovou připomínku, která je sice nepublikovatelná, nicméně byla účinná, byť jsem ji splnil jen částečně (smích).“

Tenhle rozhovor vzniká k tvému půl stoletému jubileu – víš, co k padesátinám dostaneš? A co si vlastně sám přeješ?
„Rodina mi něco pořizuje, nevím, co to bude a trochu se toho děsím, jelikož Mirka říkala, že to bude stát strašné peníze.(smích) A pokud by šlo o mé přání – chtěl bych nahrávací studio, ale to nehrozí (smích). Jo, a taky jsem chtěl jít na Coloursy, a nakonec se stalo, že tam budu dokonce i hrát. Takže jsem spokojený.“