První foťák Frantík utopil v marmeládě | Články

První foťák Frantík utopil v marmeládě

Rozhovor s paní Helenou Kraslovou, manželkou fotografa Františka Krasla :

Jaký byl František Krasl člověk?

„Jaký? Senzační! Veselý, společenský, měl spousty přátel jak z prostředí sportu, tak mezi kolegy fotografy, divadelníky. On si uměl získat přátele všude.“

A jak jste se vlastně s manželem seznámili? Stylově, přes fotografii?

„Ano, přes fotografii, jak jinak. Úplně poprvé jsem se ke Kraslům do ateliéru dostala při focení na maturitní tablo, když jsem končila gymnázium, ale to nebylo nic zvláštního, protože k jeho otci se chodili fotit všichni. Ale později mi má přítelkyně, pocházející také z Dobré jako já, jednou řekla, že se nechala vyfotografovat od mladého Krasla, což byl kamarád jejího přítele. A říká mi: já si tam jdu pro fotky, tak pojď se mnou, já Frantíkovi řeknu, a on tě vyfotí taky. Tak se i stalo. No a na prohlédnutí náhledů pro konečný výběr fotek mě už ale pan fotograf nepozval do ateliéru, nýbrž do restaurace hotelu Radhošť ve Frýdku… a tím to všechno začalo. Ale byly s tím spojeny zpočátku i jisté nepříjemnosti, protože já jsem měla přítele, on měl vážnou známost…(smích) Ale bylo to osudové setkání, z něhož propukla láska, která nám vydržela více než padesát let.“

V roce 1944 jste se vzali – kdo vám vlastně fotil svatbu?

„Abych řekla pravdu, já už nevím. Ale zřejmě někdo ze zaměstnanců Kraslova ateliéru.“

Bylo to tak, jak to na první pohled vypadá – tedy, že to byla právě fotografie, která určovala běh vašeho života?

„Přesně tak, žilo se fotografií a pro fotografii. Přes týden pracovní věci – divadlo, propagační fotky a o víkendech, to se jelo do hor a zase se fotilo. A já, přestože jsem měla své zaměstnání, kancelářskou práci, tak jsem manželovi s fotkama pomáhala. Ledacos mě naučil, ale já vždy jen dělala pomocné práce. On mě sice vždy vybízel a říkal: tvoř také, ale já jsem se na to nikdy necítila, takže na mě zbývalo to leštění, flekování, popisování fotek a především zařizování všeho toho okolo. A také jsem dělala výběry z barevných fotek, protože on vždy tvrdil, že žena má lepší cit pro barvu.“

Jak se František Krasl vlastně dostal k focení divadla?

„Měl už nějaké jméno, když za ním do ateliéru přijeli z ostravského Státního divadla. A že mají v divadle fotografku, s níž herci nejsou spokojeni, a že se dozvěděli, že on dělá dobré portréty. A jestli by prý nechtěl pro ně fotit. Pro manžela to bylo jako doušek živé vody, protože po znárodnění se Ateliér Krasl proměnil v součást tzv. komunálních služeb a focení svateb a na občanky, to manžela nikdy nebavilo. Takže možnost stát se divadelním fotografem bral jako vysvobození.“

V divadle byl manžel neustále ve společnosti krásných žen – hereček, baletek, zpěvaček. Nežárlila jste někdy?

„Ne, vůbec. Navíc, já jsem byla skoro pořád s ním. Ale to bylo vždy jeho přání, abych ho všude doprovázela, beze mě nechtěl nikam jet, nic rozhodnout. Jednou, to jsem měla zlomenou nohu, tak jsem chtěla zůstat doma, ať do Tater jede s kamarády tentokrát sám. A když jsem mu mávala z okna při odjezdu, tak najednou vidím, že se Frantík zase vrací. Tak si říkám: aha, ještě si jde pro poslední pusu. Ale on říká: sbal si triko, kalhotky, já bez tebe nejedu! Vzal mě do náruče, protože jsem měla nechodící sádru, a už mě nesl do auta. No pobyt to byl pro mě skvělý, protože oni chodili po horách a já na ně čekala se sádrou celý den v chatě. Ale měl mě tam! (smích)“

Pan Krasl celá léta pracoval především v Ostravě, pořád tedy dojížděl – neuvažovali jste, že by jste se přestěhovali?

„Manžel se přestěhovat chtěl, i díky tomu, že jsme tady v jistém období měli problémy s bydlením, honili nás z bytu do bytu. Ale měl maminku, kterou měl moc rád. A ta byla tělem i duší Místečanka, takže mu řekla, že do Ostravy s námi nepůjde. A to rozhodlo. Ale jeho maminka byla senzační člověk, vycházely jsme spolu výtečně, takže když jsme sehnali starou usedlost, kterou jsme předělali a bydlíme tady od roku 1969, tak to nakonec nikomu z nás nevadilo.“

Ptám se i proto, že Ostrava Františka Krasla fascinovala, věnoval jí mnoho fotek, vyšlo mu o ní několik obrazových publikací…

„František si Ostravu zamiloval. Potom začal fotit propagační fotografie pro Vítkovické železárny a vždy v pondělí létal do Prahy před schvalovací komisi, přes kterou musela projít každá fotka, která měla být někdy v budoucnu pro Vítkovice použita. Nebyla to žádná sranda, schvalovalo se pořád a všechno a od toho se pak odvíjelo, kolik dostane zaplaceno. A s hutěmi je spojena i další historka, kdy manžela třikrát zadržela tajná policie. Začal totiž v 50. letech fotit také pro Třinecké železárny a tehdy se v hutích něco stalo, nějaká nehoda. No a manžela zadrželi proto, že tím, že hutě fotil, tak mohl těmi snímky, pokud by je někomu předal, napomáhat sabotáži či protistátní činnosti. Absurdní obvinění, ale taková byla tehdy doba. Nikdy o tom, co se při těch zadrženích dělo, nemluvil, jen mě prosil, když jsem si chtěla pořídit psa, o jediné. Že mu je jedno, jakou rasu si vyberu kromě německého ovčáka, protože s nimi se mu pojili špatné vzpomínky.“

Na jedné straně fotil drsné industriální prostředí a jako jeho protipól přírodu, hory. Co bylo manželovi bližší?

„To třetí – nejvíce si nakonec zamiloval divadlo. Ale měl, samozřejmě, rád všechna ta prostředí a témata, jinak by jim nevěnoval tolik času. Začínal přírodou, kdy jako malý kluk běhal po beskydských kopcích a fotil svým prvním aparátem Ten ostatně skončil zajímavým způsobem – utopil ho omylem v marmeládě, když z něj v temné spíži vytahoval film (smích). Pak poznal hutě, doly, fascinovaly ho tváře hutníků a horníků, unavené, zpocené, špinavé, pravdivý obraz života. Ale divadlo, to byla láska, kterou intenzivně žil, a na které mu dost záleželo.“

To, co je pro herce premiéra, je pro fotografa vernisáž fotek. Jak manžel vernisáže prožíval? Byl nervózní?

„Byl. Byl nervózní, nevěděl, které fotky vybrat, váhal. Ale pak, když viděl, jak se vždycky na tu jeho výstavu hrnou davy, tak byl spokojený a hrozně ho ten zájem povzbuzoval.“