Nejsem optimista ani pesimista, jsem hlavně zvědavý | Články

Nejsem optimista ani pesimista, jsem hlavně zvědavý

Rozhovor s Ivanem Krejčím



Hru S nadějí, i bez ní zkoušíte v období přelomu roku, premiéru má v půlce ledna. Je pro Vás toto období časem naděje (nový rok = nový nepopsaný list před námi), nebo beznaděje (zase jeden rok skončil)?
„Vy se ptáte v situaci, kdy umřel Václav Havel, a jak říkal Tomáš Vůjtek – dobře už bylo. S Václavem Havlem odchází celý jeden svět, svět určitého postoje a vzniká velká díra. Takže ta otázka dostává úplně jiný rozměr. Ale jinak, obecně – vánoce jsou vždy takové usebrání, člověk má čas se zastavit, pokud tedy nepodlehne tomu konzumnímu šílenství, a načerpat nějakou sílu – takže pro mě je to asi čas naděje. Jen nevím, jestli nás čeká něco hezkého v těch dalších letech (smích). Ale možná se zase objeví nové myšlenky, nové vize. Já nikdy nepropadám úplné skepsi. Protože v tom pohybu, který je třeba na první pohled strašlivý, se vždy objevují nové věci, které třeba přinesou novou naději. Já doufám, že to tak bude – zatím to tak vždy bylo.“


Jste tedy spíš pesimista, nebo optimista?
„Já nejsem ani pesimista, ani optimista, protože takové mé téma, které se objevuje i v mých inscenacích, je porozumět tomu, „o co tady jde“. Pochopit realitu, výzvy, které před námi stojí, a pokusit se na ně odpovědět. Je to cesta, na níž mohou být vzlety i pády. Nicméně já nepropadám ani optimismu, ani skepsi - tedy někdy jo (smích) – ale to jsou průvodní jevy každého snažení, ale tím, že se snažím pochopit, o co tady jde, jsem hlavně zvědavý, co bude. To asi nejvíc (smích).

A jde o postoj získaný životem, nebo jste to tak měl odjakživa?
„No, povahou jsem bojovník a vzpurný jsem byl odjakživa, takže z té části je to dané a částečně jde o postoj získaný.“

Lidé, kteří přežili těžké životní situace, v nichž se ocitli třeba nespravedlivě, je ve valné většině přežili díky silné víře. Máte také nějakou svou víru, něco, co Vám pomáhá “přežít“?
„Kdybych to chtěl hodně přehnat, tak věřím v divadlo nebo řekněme v jistou tvořivost, která zabydluje svět. A možná je to i víra, protože dělat divadlo bez víry – co z toho může být, že? Ale to jste mě zaskočila… Nevím, zda věřím v tom klasickém slova smyslu, ale v něco, co nás přesahuje, určitě. A jestli je to tvorba anebo to nazveme jinak… v to věřím.“

A už se stalo, že Vám tato víra pomohla přestát těžké situace?
„Mockrát. Protože když se třeba začne zkoušet nová inscenace, něco se začíná vyjevovat, pomalu vzniká, tak vám to dává úžasnou energii a sílu, protože se stane něco, co vás přesahuje, a to je vždy hrozně povznášející."

A už Vás někdy naděje a víra opustily úplně?
„Asi ano, ale o tom bych nemluvil. Ale vždycky mě právě divadlo zachránilo (smích). A také láska. Má žena se jmenuje Naděžda, což znamená „naděje“, takže mohu říci, že já jsem svou Naději potkal.“

Mnozí lidé, kteří byli nejprve např. nadšenými komunisty, se nakonec dostali na úplně opačný názorový pól. Stalo se vám někdy v životě, že jste se pro něco ohromně nadchl, věřil tomu, nakonec vystřízlivěl a učinil „poučení z krizového vývoje“ a zaujal třeba i opačný názor na danou věc?
„Tak to bych musel hodně zapřemýšlet a vzpomínat, zda jsem se někdy až takhle mýlil… Ale asi ano, v osobním životě jsem učinil řadu chyb, kdy jsem si potom říkal, jestli jsem nebyl blázen atd. Ale pokud je člověk sám k sobě poctivý, tak nakonec zjistí, že k mnohému, co později třeba odmítá, předtím přispěl vydatnou měrou. A já nejsem úplný fatalista, myslím, že si člověk píše částečně svůj osud sám a po nějakém čase dostane možnost nahlédnout, proč se to vše stalo. A pokud tohle člověk pochopí, tak nejde o názorový obrat, ale o přiznání si, že jde o něco, na co si sám „zadělal“. A přiznat si to, to je na tom to nejtěžší. V osobním životě se mi takovéto fatální chyby staly a doufám, že jsem poučení z krizového vývoje učinil (smích).“


Narodil jste se v polovině šedesátých let – vzpomínáte si, kdy jste se poprvé dozvěděl o procesech z 50. let? A jakým způsobem? Řešily se třeba tyto věci u vás doma?
„Když jsem vstupoval do puberty, tak mě udivovalo, že můj dědeček, přesto že byl právník, fáral na dole, kde ho nakonec zavalilo. Rodina z tatínkovy strany byla komunistická a moje babička ještě někdy v roce 1996 vzpomínala na tatíčka Stalina, což pro mě osobně bylo veliké rozčarování. Ovšem byla to stará žena, která nikdy neprohlédla… A z maminčiny strany to zase byl buržoazní původ a vzpomínky na to, že strýc emigroval jen proto, aby mohl ráno jezdit na koni, poté, co mu koně zabavili. V pubertě jsem se dostával ke knihám, dokumentům a poměrně vědomě jsem pátral po tom, co se dělo. Jedna z klíčových knih tohoto období byly Paměti Václava Černého, které jsme si tehdy ještě kopírovali, a já je dodneška mám pouze v tom cyklostylovém „vydání“.

Hry jako S nadějí, i bez ní se snaží vyrovnávat s naší národní minulostí, což není vždy lehké. Jste vy vyrovnán se svou minulostí?
„Ano. Jsem s ní vyrovnán (smích).“

Sám jste se před lety politiky aktivně účastnil – co Vás na ní láká, baví, zajímá?
„Já jsem to měl poměrně jednoduché v tom, že jsem deset let pracoval pro Luboše Zaorálka, což byl od počátku devadesátých let můj kamarád. On byl filozof a odjakživa jsme vedli debaty, které byly inspirující, protože je to velice vzdělaný člověk a dokáže dávat věci do souvislostí. A když potom potřeboval pomoci, pro mě to bylo jednoduché rozhodnutí. Protože vím, že je nezkorumpovatelný, nekrade a má jistou vizi. Tím pro mě představuje naději.“

A jaká tedy politika, z pohledu zevnitř, je?
"Jako každá profese má své stinné i dobré stránky. A asi by to chtělo k ní mít korektnější a diferencovanější přístup. Také proto, že to bez ní nejde. Mnohdy média zajímají jen skandály pro palcové titulky. Ale zpravidla je ta reflexe politiky příšerně banální. Řeknu příklad, pokud je nějaká bitva ve sněmovně o klíčový zákon, který mění naše životy, často se pak mluví pouze o hádkách, některých výrocích, ale vůbec si nikdo nedá práci přiblížit korektně a zasvěceně, o co jde ve skutečnosti. Vlastně ta média nedají šanci pochopit lidem drama, které se odehrává na pozadí pěny slov a výroků. Často je to docela napínavé, zvláště když má člověk informace, dokáže pak přečíst, co kdo a proč říká, jestli říká pravdu nebo účelovou lež. A to je to, co by měla dělat především veřejnoprávní média, protože od toho si je platíme jako veřejnou službu. Vztah médií a politiky je problematický a chtělo by jej kultivovat.
Stejně tak je problematická politická kultura uvnitř stran a kvalita lidí, kteří se dostávají k moci a rozhodují o našich životech. Skoro to vypadá, že kromě voleb se lidé přestali po listopadu 89 angažovat a do jisté míry přenechali správu věcí veřejných „profesionálům“. Zdá se mi dnes, při znalosti fungování politických stran, že jim zoufale chybí kvalitní lidé, lidé s názorem, kteří se chtějí za svůj názor rvát a chtějí svět změnit. Nějak se necháme rychleji znechutit, nebo máme něco jiného na práci a pak jen nadáváme. Média nám předvádějí chmurný obraz politiky, a komu by se pak chtělo do ní vstoupit? Je to jako začarovaný kruh. Výsledkem pak je politika téměř bez ideálů, pouze pragmatická vůle k moci, což bohužel postihuje už i mladou generaci. V tom je tedy dnes poměrně bezútěšná.“


Po válce zde zavládnuvší nadšení a touha vše změnit k lepšímu, vybudovat znova blahobytnou společnost, za pár let skončily politickými procesy, lágry a novými hrůzami. Po revoluci 89 zavládlo nadšení a touha budovat blahobytnou společnost, které se nejprve proměnily v „blbou náladu“ a nyní v totální rezignaci a skepsi. Myslíte si, že by ještě dnes mohlo dojít třeba k tomu, co se tady dělo v 50. Letech, nebo tyhle události jsou už navždy zažehnány?
„Já doufám, že se to nebude opakovat. Ale víte, jak je to s pamětí… A moc je korumpující a dost neúprosná. A strach o moc a zápas o ni je velice brutální – přesně to popsal Shakespeare v Richardovi III. A dnes Evropa vstupuje do velice nejistých časů. Její rozpad je reálnou možností a ve chvíli, kdy by došlo k velkému ekonomickému propadu a rozpadu hodnot, to mezi lidmi může začít „rudnout“, „hnědnout“, radikalizace může přijít velice rychle, a než to někdo domyslí, tak už může být pozdě. Je to přesně ta chvíle pro vůdce a jiné „spasitele“, kteří už budou vědět, jak na to. A ať bude červený nebo hnědý, na konci jsou vždycky lágry a procesy. A to ve vzduchu visí vždy v takových neklidných dobách. Už brzy se ukáže, zda demokracie je dost silná a zda jsou politici schopni přinést vizi, která by krizi vyřešila. V tom byl právě Václav Havel velký, dokázal vidět a včas rozeznat a také vyslovit to, co visí ve vzduchu, a pojmenovat nebezpečí z toho vyplývající."

Všude je sice uváděno, že hra S nadějí, i bez ní je napsána podle knihy vzpomínek Josefy Slánské, ale co divák v Aréně vlastně uvidí?
„To je velice těžká otázka, protože jsme teprve v počátcích práce. Kdyby se nám povedlo to, co chceme, tak nejspíš uvidí příběh ženy, která propadla víře v komunistickou stranu a která se pokouší znovu interpretovat historii, když jí strana popravila manžela. Je to příběh ženy, která se možná snaží dobrat pravdy, ale nakonec ji spíše retušuje. A Tomáš Vůjtek to napsal krásně, protože tam figurují zlí klauni (jak my je nazýváme), vyšetřovatelé, kteří jsou tam ale, de facto, za nás. Snaží se postavě jménem Ona vysvětlit a ukázat pravdu, ale Ona odmítá některé věci přijmout. A tak ji usvědčují ze lži a z toho, že ty vzpomínky jsou vlastně její obhajobou manžela a velice nepřesnou zprávou o době, že ve skutečnosti nedokáže opustit ideologii strany a podívat se pravdě do očí. Chceme, aby to byla inscenace velice zábavná, možná spíše krutě zábavná, s velkými hereckými příležitostmi. Bude to, doufáme s nadějí, jakýsi krutý kabaret dějin skoro brechtovského ražení."