Se svou minulostí jsem vyrovnána
9.1.2012
Rozhovor s Alenou Sasínovou-Polarczyk
Hru S nadějí, i bez ní zkoušíte v období přelomu roku, premiéru má v půlce ledna. Je pro tebe toto období časem naděje (nový rok = nový nepopsaný list před námi) nebo beznaděje (zase jeden rok skončil)?
"Toto období – přelomu roku 2011/12 – mi dává naději, že se „S nadějí, i bez ní“ naučím a zároveň propadám, čím dál víc, beznaději, že to nemůžu zvládnout... Času je méně, než si myslíme, a momentálně jsme spolu (já a on) vstoupili do války... Uvidíme, kdo v den narození V. I. Lenina, zvítězí..."
Tedy - jsi spíše optimistka či pesimistka? A jde o vrozený nebo získaný pohled na svět? A jak se to projevuje?
"Dnes jsem optimistická pesimistka. Zkušenostmi získaný postoj. Dřívější optimismus mi začal protékat mezi prsty... Ale jak známo, protiklady se přitahují, takže jsem v klidu. Rovnováha funguje."
Lidé, kteří přežili těžké životní situace, v nichž se ocitli třeba nespravedlivě, je ve valné většině přežili díky silné víře. Máš také nějakou svou víru, něco, co ti pomáhá “přežít“?
"Ano!"
A stalo se někdy, že tě naděje opustila úplně?
"Ne!"
Mnoho lidí, kteří byli nejprve např. nadšenými komunisty, se nakonec dostali na úplně opačný názorový pól. Stalo se tobě někdy v životě, že jsi se pro něco ohromně nadchla, věřila tomu, nakonec vystřízlivěla a učinila „poučení z krizového vývoje“ a zaujala třeba i opačný názor na danou věc?
"Ještě, že máme dva póly! A je kam jít! I když je vzdálenost obrovská. Nevzpomínám si, že bych kdy metala názorové salto mortale... Mé ohromné nadšení se netýká žádných ideologií, ale umění a lidí... Jsem šťastný člověk, neboť jsem nemusela činit poučení z krizového vývoje, a tudíž měnit názory."
Narodila jsi se na konci padesátých let – vzpomínáš si, kdy jsi se poprvé dozvěděla o procesech z 50. let? A jakým způsobem? Řešily se třeba tyto věci u vás doma?
"Ano. Svou první dekádu jsem žila v uvolňující se době, která otevírala v literatuře zrůdnosti politických procesů, sovětské mašinérie, justičních omylů, zvrácenosti bolševického totalitního systému a tyto brožované lahůdky a tisk se povalovaly v policích dědečkovy knihovny. Všudypřítomný Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, nekonečné bouřlivé debaty rodičů s prarodiči o politice, které jsme my potomci nemohli neslyšet, ovlivňovaly mé i sourozenců vnímání tehdejší doby. Ale vše jsem začala chápat později. To už byla normalizace a přísný zákaz cokoliv vynést za vrata našeho domu. Členům naší rodiny se totiž nikdy nepodařilo uvěřit marxisticko-leninské filozofii - utopii. A to je dobře."
Hru S nadějí, i bez ní napsal její autor, Tomáš Vůjtek, pro tebe. Jaký je to pocit, být herečkou, pro niž jsou psány hry?;-) To se dnes zase tak často neděje…
"Neděje, máš pravdu. Kdysi jsme s Tomem hovořili o nějaké „rozhlasovce“, že by bylo fajn, kdyby něco napsal, poněvadž práci v rozhlase miluji a dobrých textů je jako šafránu, a Tom mi přinesl „Slánskou“! Šok! Divadelní hra oceněná Radokem a já místo před mikrofonem stojím před plným hledištěm. Pocit šílený!!! Zodpovědnost vůči autorovi a hluboká výčitka sobě, proč jsem to jen vyslovila!
A nepíší se pro mě hry. Jen dvě. Tahle a pak Renata Putzlacher pro mne napsala mou osudovou ženu – Almu Mahlerovou. Toť vše."
Byla jsi zvědavá, jak se hra během psaní vyvíjí? A měla jsi třeba možnost ji průběžně, během vzniku číst a třeba i konzultovat s autorem? Nebo jsi byla „postavena“ až před hotový text?
"Četla jsem hotový text. Nebyl žádný kontakt před, ani v průběhu. V podstatě jsem netušila, co „VELKÉHO“ Tom píše a napsal."
Znala jsi před tím, než byla hra hotova, osud Josefy Slánské? Pokud ano – lišila se tvá představ o ní od té, kterou jsi si udělala po přečtení hry? A pokud jsi její osud neznala, jaký byl tvůj první dojem z této ženy-postavy na základě přečtení hry?
"Je jasné, že jsem o 50. letech měla povědomí. O R. Slánském jsem věděla dost. Ale Josefa byla neznámá. Jen žena komunistického pohlavára. Vyhledala jsem knihu „Zpráva o mém muži“ a tam nahlédla do zdrcujícího osudu této ženy. A dojem ze Slánské? Zásadně! ji nechápu a zřejmě již nepochopím... Jak mohla po všem, co prožila, stále – do konce života – věřit v ušlechtilost socialismu!?!"
Hra má formu jakési koláže textů, není to klasické drama. Je tento tvar rychlých střihů a změn pro herce náročný?
"Koláž textů bychom asi neinscenovali. Jsou tam přesně vymezené situace během nichž hlavní hrdinka v jakési nekonečné noční můře stále znovu prožívá klíčové okamžiky svého života a její dva společníci postupně ztvárňují její blízké i jejich katany. Mám před sebou asi nejtěžší text, který jsem za celou svou divadelní éru studovala."
Hry jako S nadějí, i bez ní se snaží vyrovnávat s naší národní minulostí, což není vždy lehké. Jsi ty vyrovnána se svou minulostí?
"Já jsem. Ale národ se k tomu nějak nemá. Tak hurá, lidi, přijďte se vyrovnat a prožít... Bude to legrace a pochopíte, že................... ???!!!"
